Mentální zdraví během koronaviru

Autor: David Rektorys | 16.května 2021 | 7 minut čtení

Mentální zdraví českého národa se během pandemie koronaviru zásadně zhoršilo. Dlouhodobé důsledky budeme pociťovat ještě hodně dlouho. Dalo by se říct, že je to „válka generace Mileniálů“, kteří žádnou válku, revoluci nebo násilné události zatím nezažili a tahle zatím roční zkušenost je tomu asi nejblíže. Na druhou stranu, moje babička války a revoluce zažila a říkala, že tohle je horší. Kvůli vlastně konstantnímu, všudypřítomnému strachu o svoje zdraví. Říkala, že když byl například nálet, tak to bylo jednorázové a relativně rychle to přešlo. Pak člověk mohl zase vylézt z krytu a byl klid. V případě koronaviru je ale ten strach neustálý.

Ale zpátky k tématu mentálního zdraví během dnešní doby. Chtěl jsem sepsat pohled klasické „kancelářské krysy“, která to údajně měla jednoduché díky homeofficu. Vždyť jsme si přece udrželi práci jako zdroj příjmů, mohli jsme aspoň být v pohodlí vlastního domova a na co si vůbec stěžujeme. Tak na tohle téma bych chtěl něco sepsat a to konkrétně, jaký jsem vnímal dopad na mentální zdraví sebe a okolí. Začalo to vlastně docela optimisticky. V březnu minulého roku „rozkaz zněl jasně“: do kanclu už ani krok. Notebook máš, doma připojení k internetu taky, komunikuješ hlavně přes emaily a takže vlastně vyřešeno. Koloval dobový vtípek, že kdo prý přispěl nejvíce k digitalizaci vaší firmy. Zda to byl CEO, CTO… nebo Covid :-)

Očekávání bylo, že tahle „horší chřipka“ bude otázka měsíce, možná dvou, než to „někdo vyřeší“ a pak se budou moct naše životy vrátit do normálu. Ha, jak jsme se mýlili. Po prvním měsíci zábavných nastavování fungování homeofficů přišlo mírné rozčarování: „Ono se to nelepší? V ČR jsou první nakažení? Cože? Jak se to stalo?“. Na kancelářský lid v průběhu jara a začínajícího léta dopadly první vážnější obavy. Pořád ale bylo vše relativně nové, firmy zjišťovaly cože to jsou ty Teamsy a Zoomy a proč kolaborativní sdílené online nástroje vlastně nejsou vůbec špatné a že nakonec i ty homeofficy fungují a vlastně pohoda. To, že se pod tímhle vším skrývá nastupující celospolečenské zhoršení mentálního zdraví, tehdy nikoho nenapadlo.

Na podzim přišla očekávaná druhá vlna a s ní první větší počty mrtvých. Kancelářský lid už byl relativně zajetý ve svých kolejích digitální operativy a kromě občasného prudiče nikdo netušil problém. Ten se objevil koncem roku, kdy opatrnější lidé byli zavření už skoro půl roku a ostatní v součtu několik měsíců. Najednou se začala objevovat frustrace a neschopnost se soustředit, zvlášť pokud jste byli zavření doma s dětmi a neměli doma žádný „kumbál“, který by se dal předělat na domácí kancelář. Zvlášť pokud byli oba rodiče pracující.

První známky problému

V tenhle moment jsem si toho všimnul poprvé – na Mikuláše se 5.prosince udělala jakási rozvolňovací vlna a v Praze byl vidět ta ohromná snaha zbavit se nahromaděného vnitřního neklidu, nemožnost se „uvolnit“ a neustálého strachu o zdraví. Už se to začíná projevovat, říkal jsem si tehdy. Co se přesně stalo? Projížděl jsem tehdy centrem města a všude bylo milion lidí. Úplně jako kdyby byla Praha opět plná turistů, akorát že nebyla. Tohle všechno byli místní, kteří vycítili příležitost si „psychicky oddechnout“. Nemám pro to lékařské označení, ale lidi na sobě už cítili nahromaděný tlak, který nemohli nikde vypustit. Všichni totiz používáme nějaké ty "mentální nabíječky": pro někoho je to trávit čas s přáteli, pro jiné návštěva kina, někdo relaxuje nakupováním, jiní lidé nabírají energii cestováním a tak dále. My všichni nyní máme jedno společné a to že naše nabíječky jsou nyní nedostupné. Mnozí lidé proto začínali pociťovat první příznaky zhoršujícího se mentálního zdraví – výrazné navýšení stresu, naštvanost, neustálé pnutí, uzavřenost ve „zlaté kleci“ vašeho domova, snižující se sociální a empatické dovednosti, upadání do letargie způsobené konstantním opakováním života na homeofficu, nabíráním nadváhy, nadměrná konzumace cigaret/alkoholu a s tím rostoucí nespokojenost, nešťastnost a frustrace. Lidi dostali najednou příležitost se mentálně „nadechnout“ a projevilo se to v plné nahotě. Následky byly devastující, počet nakažených a mrtvých skokově vzrostl a společnost opět „dostala přes prsty“.

Následovalo další kolo uzavření v prvním kvartálu letošního roku, během kterého jsem si covid prodělal také. Nebudu to rozebírat, ale stojí za zmínku, že to bylo fakt peklo a ve spojení se zápalem plic jsem si to užil naplno. Přešel jsem tak na striktní homeoffice na několik dalších měsíců a to bylo přesně základem toho, proč píšu dnešní blog: cítil jsem na sobě, jak se mi rapidně zhoršuje mentální zdraví.

Co vlastně přesně je tohle mentální zdraví?

V naší české společnosti se mentálnímu zdraví nikdy nedávala moc priorita a pozornost. Kdo ho měl v pořádku, tak ten byl „normální“. Kdo měl problémy a nedokázal si je sám vyřešit, ten byl označen jako „divný“ a taky že byl měl „vyhledat psychiatra“. Proč je tohle nebezpečné zjednodušování fakt problém se dá nejlépe vystihnout srovnáním s poškozeným fyzickým zdravím: máš zlomenou nohu? To seš nějakej divnej, ne? Však sis to sám udělal, když jsi sportoval. Jo ty byl chtěl do nemocnice? Nejsi nějaká slabota? Pěkně si tu otevřenou zlomeninu zahoj doma, však náplasti a brufeny koupíš v lékárně. Tak asi takhle se chováme k lidem se zhoršeným mentálním zdravím. Ponižujeme je, degradujeme je na „duševní chudáky“ a jejich žádostem o pomoc se obracíme zády, nebo si z toho dokonce děláme legraci. Copak to samé děláme lidem se zlomenou nohou? Na malé škále, když se tohle děje jenom malému množství lidí, tak to není tolik poznat. Ale když se tohle najednou začne dít celému národu? To už je jiná a protože se jako společnost neustále navzájem ovliňujeme (ať už v dobrém nebo špatném), tak tohle má potenciál sklouznout do hodně velkých, až celospolečenských problémů.

Co tedy přesně způsobuje, že se nám v pracovní izolaci zhoršuje mentální zdraví? Kromě už zmíněného, že jsme stále především sociální a společenský druh, je to v podstatě dost jednoduché. Zkusím to vyjádřit matematicky. Jestliže na jedné straně rovnice (nazvěme to „input“) se nic nezměnilo, tedy zaměstnavatelé očekávání stejný výkon a nasazení, rodina/děti mají stále stejné potřeby, člověk musí zajišťovat stále stejné základní věci atd. Na druhé straně rovnice („output“) se ovšem odebraly veškeré podpůrné faktory, jako je sport, možnost se socializovat, realizovat, cestovat, bavit, v kanceláři pomlouvat kolegyně, zajít si spolu na předem uvařený oběd do kantýny/restaurace, fyzicky pobíhat po schůzkách v kanceláři a milion dalších věcí. Není potřeba génia, aby bylo naprosto jasné, že tahle rovnice se vlastně nemůže rovnat. Nevychází to. Někde se kumuluje tlak na úrovni úzkého hrdla. A tímto úzkým hrdlem je právě mentální zdraví stovek tisíc lidí, kteří se snaží předstírat, že to stále v pohodě zvládají. Opak je ale pravdou a většina lidí neví co s tím dělat.

Kam to celé míří a co teď s tím?

Výsledkem dostatečné dlouhé doby, za kterou se rok pandemie a homeofficu dá považovat, je že to člověku takříkajíc už „teče i ušima“. Neustálé přepínání mezi virtuálními schůzkami, nemožnost přestávky ani na „bio break“ (dojít si na záchod) protože vám na sebe neustále navazují schůzky, identické očekávání na výkon v úplně jiném a hlavně nevyhovujícím prostředí, chybějící kontakt s lidmi a spousta dalších faktorů se „najednou“ podepsala na ohromném množství lidí. Odevzdanost, demotivace, letargie, nechuť do práce, neschopnost se dlouho soustředit nebo dokončovat úkoly – to je jen krátký výčet ze symptomů, které způsobila dlouhodobá izolace během covidu.

Tak a teď co s tím? Možností je naštěstí mnoho, stačí jen s něčím začít. Primární věc je na nic nečekat, nezanedbat svůj zhoršující se stav do momentu, kdy už opravdu zásah odborníka je nevyhnutelný. Existuje přitom spousta věcí, které můžete dělat sami. Klíčové je opravdu ale začít včas. Možná vás napadá, kdy je to potřeba? Zjednodušeně řečeno, ve chvíli kdy vás napadne, že byste takovou pomoc potřebovali, tak je nejvyšší čas začít. Dalším důležitým bodem je nevinit se za tento stav. Někteří lidé mohou mít pocit viny, jako kdyby si to způsobili sami. Je to blbost, u té zmíněné zlomené nohy jste si to přece taky neudělali sami. Jasně, šli jste sportovat a tam se to stalo, ale nedáváte si to za vinu. Tak to nedělejte i u toho psychického zdraví, v ničem vám to nepomůže.

Možná vás napadne: já jsem ale silný/silná osobnost, na terapii chodí jenom vyhořelý trosky. Kdepak. Terapie jako jedna z možností je jako švédské stoly – každý si odnese to své. Důležité je mít otevřenou hlavu, zapomenout na předsudky a chtít s tím stavem něco udělat. Není to žádné tabu, dnešní terapie je na stejné úrovni jako váš praktický lékař pro fyzické zdraví. Dokonce nyní pojišťovny zavádí nové příspěvky na podporu lidského mentálního zdraví.

Dále existuje mnoho zdrojů a institucí, kde můžete požádat o pomoct. Například sdružení Nevypusť duši, projekt Střecha duševního zdraví v rámci komunity Česko.Digital, nebo Linka psychické pomoci. Taky jsou tu například webinářové kurzy, které vám pomohou zvládat tuhle složitou dobu z pohledu práce, jako je například od GrowJob institutu Petra Ludwiga kurz Doba Digitální. V práci se zkuste domluvit se šéfem na hybridním modelu fungování, kde by například jedincům umožnil přístup do kanceláře dříve, nebo naopak na homeoffice nastavil novou metodiku práce. U nás v digitálním týmu B2B Portálu v T-Mobile jsme například zavedli plošné blockery v kalendáři Outlooku na 9:30-11h dopoledne, kdy je zakázáno posílat schůzky nebo rušit kolegy od hluboké kreativní práce. Těch věcí, které lze dělat, je opravdu mnoho. Začíná to vždy ale jednou hlavní věcí: k vyřešení jakéhokoliv problému je na začátku potřeba si uvědomit, že problém existuje. Uznat ho, pojmenovat ho, vyzdvihnout na světlo a otevřeně se o něm bavit. Už jenom tohle odlehčení lidské mysli pomůže se zbavit pocitu, že je na to sám, nebo že to nemá řešení. A kdyby přesto jste v tom neviděli světlo na konci tunelu a potřebovali se prostě jenom svěřit někomu, kdo vám rozumí, tak mi klidně napište email na david@rektorys.com.