Do Vietnamu jsem se hodně těšil. Jednak díky svý předchozí velmi pozitivní zkušenosti s Vietnamcema z ČR, ale i ze Zélandu. Celkově je vnímám jako pracovitou, přátelskou a hodně podnikavou národnost. A taky že jo. Do Hanoje jsem letěl přes Laos, což byla docela sranda, protože jsem o mezipřistání nevěděl, a když pilot přivítal cestující v Laosu, mírně jsem se vyděsil. Nicméně jsem v Hanoji měl objednaný transport až do hostelu Hanoi Central Backpackers, který můžu stoprocentně doporučit. Příjemný jednání, levný ubytování za $5 na noc (je v tom i snídaně a večer pivo zdarma!), velmi ochotný poradit, domluvit nějaký tripy, nebo třeba jenom půjčit motorku. Přijel jsem hodně pozdě v noci, takže jsem rovnou padnul do postele. Nicméně hned na druhý den jsem měl domluvené schůzky asi s milionem místních Vietnamců přes Couchsurfing. Ve srovnání s ostatními národy, které jsem navštívil, jsou Vietnamci naprosto hladoví po Zápaďácích. Chtějí je poznat, seznámit se s nimi, porozumět jim, naučit se líp anglicky, pochopit jejich mentalitu a celkově se o nich dozvědět co možná nejvíc. V jedný facebookový skupině pro cestovatele v Hanoji jsem postnul dvě věty: "Ahoj přijedu za týden a chtěl bych se setkat s někým, kdo mi ukáže Hanoj". Druhý den jsem se vzbudil, našel jsem asi 20 žádostí o přidání do přátel a asi 30 zpráv. Všechno od Vietnamců, co se přetrhli, aby ukázali bílýmu svoje město. Tak jsem jako prvního vybral vysokoškolskýho studenta Tiểu Duy, který pracoval jako stážista na turistickýho průvodce, a tohle byl jeho způsob získání co nejvíce zkušeností. Naprosto mě ohromnil svoji znalostí o všemožných detailech a historii různých míst.
Kolik jsme toho během jedinýho dne procestovali, to někdo nestihne snad ani během týdne. Vzal mě k sobě na motorku a už jsme ujížděli šíleným tempem ještě šílenější Hanojskou dopravou. Nejdřív mi to přišlo, že se někde fakt zabijem, ale během pár hodin si člověk zvykne, a v tý původní "šílenosti" začně pozorovat určitý vzorce chování a pak už je to v pohodě. Začali jsme u mauzolea Ho Chi Minha, kde byla asi dvoukilometrová fronta. Velmi působivý byl i jeho prezidentský palác hned vedle, a další budovy kde tenhle komunistický předák žil a pracoval. Co mi přišlo fakt zajímavý, že všichni Vietnamci (i ty mladý, který ho nezažili) se o něm zásadně vyjadřovali jako o "strýčkovi Ho", a mluvili o něm až s nábožným uznáním. Nejdřív jsem si říkal, že to musí být fakt propracovaná propaganda, ale během jeho vyprávění mi došlo, že tomu fakt věří. Celou dobu jsem si zakázal tohle téma jakkoliv komentovat a diskutovat, protože mi bylo jasný, že bych si proti sobě zbytečně poštval každýho Vietnamce. Prostě když člověk jede do ciziny, tak je neslušný jim kritizovat jejich místní zvyklosti, ale samozřejmě jse si myslel svoje. Potom jsme jeli do "Chrámu literatury", což byl starověký komplex 5 zahrad ve znamení základních elementů (země, voda, dřevo, oheň a kov). Co mě překvapilo, že během semestru se tohle místo normálně používá jako školní kampus! Přitom je to fakt zachovalý a vyloženě starodávný. Koukněte schválně na fotky dole.
Dále jsme navštívili bývalé Hanojské vojenské vězení, kde nejdřív původní francouzští kolonizátoři mučili Vietnamce, pak Vietnamci zde věznili zajaté americké piloty (jeden z nich byl i bývalý kandidát na prezidenta a současný vice-prezident Joe Biden). Po zkušenosti z koncentračních táborů v Kambodže mi tohle přišlo jako procházka parkem, i když příjemný pocit to taky nebyl. Pak jsme zašli na fantastickou místní specialitu "Egg coffe" (doslova vaječné kafe), nejdřív jsem k tomu byl skeptickej, ale po ochutnání jsem tam chodil snad každej den. Taky mě Tiểu vzal na opravdový Pho (vietnamská specialita, nudlová polívka s hovězím masem, moje nový oblíbený jídlo) a Bun Chá (vepřový s rýžovýma nudlema, může být hodně pálivý a plný česneku). Oboje mám nafocený, tak se koukněte, jak to vypadá. Upřímně to chutná o dost líp, než to vypadá. Potom jsme se otočkou vrátili zpátky k Hoan Kiem jezeru, které je mezi místními oblíbené jako skvělá destinace na rande :-) Má za sebou docela zajímavou historii - údajně nějaký král prohrával obrannou válku se sousedním královstvím Siam (Thajsko), a když se modlil u tohohle jezera, vylezla obří zlatá želva a dala mu "Želví meč". Tohle byla podle legendy nepřekonatelná zbraň, která měla ovšem být použita pouze pro obranu Vietnamu. A tak, když byla hrozba zažehnána, meč musel být vrácen zpět do jezera. Proto překlad názvu tohoto jezera zní "Jezero vráceného meče". Trochu mi ta legenda připomněla Blanický rytíře. Nakonec jsme večer šli na night market, který mě překvapil, protože většinou na night marketech prodávají především jídlo. Tady prodávali hlavně oblečení (samozřejmě všechno pirátský) a jídlo skoro žádný, tak to bylo docela zklamání.
Následující den jsem už drandil sám, v hostelu jsem si půjčil motorku a obrážel jsem další lokace a zajímavosti, které jsem buďto našel na TripAdvisoru, nebo mi je doporučil přímo Tiểu. Jel jsem tedy do botanický zahrady, která byla naprosto nádherná. Potom jsem navštívil místní univerzitu a jejich koleje. Tady se zase projevila ohromně přátelská atmosféra mladých Vietnamců. Během procházení kampusu a přednáškových sálů se ke mě přidávali naprosto neznámý studenti, povídali si se mnou a nakonec mě nechtěli ani pustit, když jsem odcházel :-) Technický vybavení nebylo sice na západní úrovni, ale údajně jsem byl na kampusu, který není technicky zaměřený, tak to tam třeba mají lepší. Každopádně nevím jestli to bylo mladýma lidma, nebo jestli to takhle Vietnamci berou všeobecně, ale přišlo mi, že narozdíl od Kambodži, kde se ke mě jako k vysokýmu bílým Zápaďákovi lidi moc nehlásili a naopak se mi dost často vyhýbali (a taky uhýbali když jsem třeba šel po ulici...), tak naopak Vietnamci se zdáli, že se se mnou chlubí! Prostě jsem šel po kampusu, najednou ke mě jeden kluk přiběhnul, představil se mi, chvíli se mnou někam šel a pak halekal na všechny kolem, že jsem jeho velkej kámoš, jako bychom se znali celej život :-) Rozhodně lepší pocit, než v Kambodže, když se místní chlubí přátelstvím s tebou. Večer jsem šel na Water Puppet show, což bylo loutkový divadlo, kde se veškerý příběhy děly na vodě. Představení začalo skvěle s anglickým uvítáním, bohužel pak veškerý příběhy byly jenom ve Vietnamštině, takže jsem jenom hádal, co se zrovna děje a moc jsem si to neužil. K večeři jsem si dal pravý vietnamský "hot pot", což znamená, že ti dají varnou desku, jednu velkou wok pánev a spoustu ingrediencí (maso, zelenina, nudle, koření atd.), který si do toho dáš a uděláš si tak svoji vlastní "nudlovou polívku".
Další dne jsem navštívil vojenský muzeum (fotky nahoře), který mi naprosto vyrazilo dech. Během Vietnamský války se totiž Hanojský protivzdušný obraně podařilo sestřelit obří americký bombardér B-52 a nejen že ho tady vystavili, ale dokonce ho velmi zručně zrekonstruovali! Jako na to, že se to letadlo zřítilo z nějakých 5-10 kilometrů, bylo neuvěřitelně zachovaný. Taky tu měly všechny možný protitankový, protiletadlový a další děla, kanony a rakety (kterýma sundali tu B-52ku). Po vítězství ve válce se mi podařilo zabrat a ukořistit hodně americký vojenský techniky, takže tu byly vystavený některý fakt úžasný a zachovalý kusy (namátkou tank M-48 Patton, slavná helikoptéra UH-1 Iroquois a obrněný transportér M-113). Taky tu samozřejmě byla sovětská vojenská technika (SSSR byl hlavní dodavatel zbraní Vietnamu), třeba fakt hrůzně vypadající sovětský těžký tank T-55/59 a mobilní raketomet BM-21 Grad. Potom jsem navštívil i muzeum etnologie, který vysvětluje rozdílný vietnamský entika a jejich původ. Večer jsem se tak trochu narychlo rozhodnul, že ještě ten den skočím na noční autobus do Sapy, kam jsem se hodně těšil.
Druhý den ráno jsme v docela dobrým autobuse dorazili do Sapy. Tohle asi krásný vysokohorský údolí, táhnoucí se asi 50km, je pověstný svýma kaskádovýma rýžovýma plantážema a krásnýma výhledama. Po cestě jsem poznal zajímavýho týpka jménem Kai. Byl z Německa, kde podniká se svým bráchou. Tak jsme měli po cestě o čem kecat a docela jsme si padli do noty. Po vystoupení z autobusu trochu drhla organizace, protože jsme nevěděli, co se má dít dál. Údajně nás měli nějakým místním taxíkem dovézt až do hotelu, ale nikdo nejel, a místní začali být dost dotíravý. Nutno poznamenat, že tohle etnikum bylo úplně jiné a mělo jinou mentalitu než lidi z Hanoje. Nakonec jsme ale do hotelu dorazili, dali si snídani a začali vymýšlet co prozkoumáme. Byla to docela sranda, protože to proběhlo následovně: s Kaiem jsme se dohodli, že chceme zhruba to samý. Jenže pak když jsem šel na záchod, tak se s Kaiem bavila nějaká místní průvodkyně a nabídla mu tři varianty tracků, který můžeme jít. Buďto rodinnou procházku kolem vesnic a podél řeky, což Kai okamžitě odmítnul. Pak ukázku místních rýžových polí, který jsou hezký, ale moc nás nebraly. Takže jsme šli třetí variantu, což jsem během následujících dvou dnů, strávených na cestě, překřtil na "stezku Viet Congu" (Viet cong byly paramilitární diverzní jednotky během Vietnamský války, který operovaly v týlu Američanů a byly známý svojí tvrdostí vedení boje a schopnosti přežít i v nejhorších podmínkách). Naštěstí se k nám přidala jedna jedna skupina 4 holek z Irska a skupinka Italů, takže jsme to nešli sami. Jako nebudu chodit kolem horký kaše, tohle byly snad nejvíc vyčerpávající dva dny mýho života. Normální člověk by šel podél rýžových plantáží, ale my jsme si to razili jednak přímo skrz, a navíc ještě nahoru/dolu (podle toho jestli jsme šli z kopce nebo do kopce), a taky skrz vyloženě džungli. Bambus všude, vidíš hovno, bahno až po kolena, nemůžeš se pořádně hejbat, každých 100 metrů trvá 5 minut. Prostě šílený terén. Vrchol všeho přišel, když jsme dorazili k řece, která se vylila z břehů. Říkal jsem si, fajn teďka to budem muset ukončit, protože tohle je příliš prudký, abysme to tady přebrodili. Průvodkyně na to chvíli koukala a pak zavelala, jdeme! Kurva jako kudy?! Aha, přímo do řeky! Takže po pás ve vodě, boty už dávno odepsaný, teďka šlo o ještě ten zbytech suchých věcí, který jsem měl v batohu. Brodili jsme se asi 200 metrů po proudu řeky, kde se dalo konečně vylézt. No fakt jsem myslel, že se tam poseru.
Ale můžu naprosto říct, že jsem si to fakt moc užil, především protože nás čas od času track odměnil naprosto úžasným výhledem, který se žádným turistům nenabídne. Kde turisti dál než na vyhlídku nejdou, my měli výhledy z džungle, takže to celkově za to rozhodně stálo. Track celkově ovšem ale byla jedna velká makačka. Co mě fakt pobavilo, že ty průvodkyně (jenom ženský, ani jeden chlap) s sebou měly svoje děti, který pobíhaly kolem nás jako kamzíci. Sranda byla, že jak na ten terén jsou zvyklí z prakticky každodenního chození, tak tyhle třeba 10-letý děti nám, velkým chlapům pomáhaly vylézat a slézat terén. Nakonec jsme to přežili a naprosto vyčerpaný jsme k večeru dorazili do nějaký vesnice jménem Lao Chải. Fakt jsem se modlil, aby tam byla sprcha a normální postel. Irský holky začaly okamžitě chlastat, Italové šli hrát kulečník (no fakt tam byla taková malá hospoda s kulečníkem) a já myslel, že rovnou padnu do postele a budu chrnět. Ale sprcha mi dala nějakou energii a Kai mezitím objevil, že vesnice prodává opium a že to určitě chce zkusit vykouřit. Tak jsem nejdřív googloval, co to vlastně opium je, co to s tebou udělá a na co se mám připravit. Nakonec nám prodali jenom drink, ve kterým to bylo nějak namočený nebo co. No chutnalo to asi jako whiskey a po třetím panáku to se mnou nic neudělalo, tak jsme toho nechali a pili dál rýžový víno, který tu bylo prakticky zadarmo a bylo docela silný. Na noc nám dali sítě proti komárům, který jsme si museli rozvěsit nad postele, protože tu bylo určitý riziko přenosu malárie. Jako přece jenom to fakt byla pravá džungle.
Druhý den už šel mnohem snáze, jak nám řekli, protože tohle byla ta opravdová turistická část. Šli jsme po relativně vyšlapaný cestičce, do bahna jsme se bořili jenom po kotníky (ne až po kolena, jako předchozí den), sice nám začalo pršet, ale když seš durch zpocenej z pochodování, tak ti nějakej deštík ani nevadí. Škoda, že se zatáhlo a výhledy už nebyly tak skvělý, protože padla trochu mlha. Nicméně jsme si to pořád užívali, prošli jsme bambusovým lesem, tentokrát už podél kaskádových rýžových polí, až jsme došli k docela pěknýmu vodopádu, kde byl konec našeho tracku. Průvodkyně řekla, že můžeme jít ještě o trochu dál, ale už sami, a že taky musíme zaplatit za přechod mostu. Ten most vypadal, že by naopak měli oni platit nám, že se ho odvážíme překročit, a tak k všeobecný únavě jsme se rozhodli naše dobrodružství ukončit a vrátit se zpátky do města.
Co bylo fajn, že nás tahle společná zkušenost dost sblížila všechny, a tak když přišel čas vrátit se zpátky do Hanoje, dali jsme hlavy dohromady a všichni jsme se společně vydali navštívit Halong bay. Ještě než se do toho pustím, tohle je dost důležitý moment, co chci zmínit. Před cestou se mě hodně lidí ptalo, proč jednu cestovat sám a jestli bych je sebou nevzal. Mám k tomu následující - tohle byla moje vysněná cesta, kterou jsem si naprosto celou precizně sám naplánoval tak, jak se to líbilo mě. Nebyl jsem ochotnej dělat žádný kompromisy a dělat si jenom to, co chci já sám. A taky potom, co jsem vlastně vždycky cestoval s někým a samozřejmě to ne vždycky dopadlo ideálně, tak jsem se rozhodnul, že tentokrát pojedu sám. Aspoň budu mít hodně času na přemýšlení. Ovšem co jsem brzo zjistil, že se vůbec nemusím bát samoty. Na cestách jsem naopak neustále potkával nový lidi, ať už místní nebo jiný cestovatele, tak jsem vždycky byl s lidma a nikdy jsem si nepřišel "sám". Naprosto typický příklad byla právě Sapa a pak Halong bay - po cestě úplnou náhodou narazíš na ostatní cestovatele, který mají podobný zájmy a ty vás spojují. Takže ačkoliv se vůbec neznáte, tak máte už od začátku hodně společnýho. A zrovna třeba s Kaiem to přerostlo ve vzájemný respekt a možná spolu dáme dohromady i nějakej byznys. Jestli nad tímhle přemýšlíš, tak se toho vůbec neboj a jdi do toho stejně jako já :-)
Ale zpátky k Halong bay. Tahle oblast asi 5 hodin autem od Hanoje je naprosto úžasný záliv s těmi velmi charakteristickými vápencovými skálami, které se tyčí vysoko nad vodu. Celá oblast je dost velká, tak jsme se společně rozhodli jít do třídenní plavby "party lodí". Tam byli další lidi našeho věku a bylo to přesně to, co jsme po Sapě potřebovali. Pořádně si oddáchnout s pivem, na sluníčku, skákat z třípatrový lodi rovnou do vody, potápět se a prostě celkově relaxovat. První den jsme jeli kolem těch krásných skal, fotili a chlastali. Navštívili jsme taky jednu docela velkou jeskyni. Zakotvili jsme pak v jedné zátoce, kde jsme měli večeři přímo na lodi, a spojili jsme se s ostatními loděmi, takže se dalo přelézat a poznávat ostatní lidi z jiných lodí. Sehnali nám kajaky, takže jsme mohli ty menší zátoky a skály objevovat sami. Pak party až do rána. Druhý den nás dovezli do naší destinace, z čeho mi fakt spadla čelist. Na celý ploše Halong bay se nedá nikde vylézt na pevninu, protože ty skály jsou dost příkrý, takže je to trochu monotonní. Ovšem úplně na konci, kde se Halong bay otevírá do moře, je "Freedom island". Jestli se do Halong bay pojedete podívat, tak tohle rozhodně musíte navštívit. Ve zkratce je to jeden hlavní ostrov, kde jsou bungalovy, restaurace a dvě otevřený pláže, naprosto schovaný od zbytku Halong bay (který je už teďka dost turistický a objevený). Fakt si člověk připadá jako v ráji, fakt se to těžko popisuje, možná to bylo kombinací úlevy po Sapě, dobrou partou super lidí a nádherného prostředí. Rozhodně ale jeden z mých oblíbených momentů, na které moc rád vzpomínám. No prostě koukni na fotky, tohle se těžko popisuje. Co je úžasný, že celý resort je fungl nový, otevřeli teprve počátkem roku 2015, takže o tom ještě moc lidí neví. A na vedlejších dvou ostrůvcích už budují rozšíření. Co je sranda, že ačkoliv jde o regulérní ostrovy, tak je místní dno tak mělký, že vlastně nemusíš ani plavat - můžeš klidně přejít na druhý ostrov. No hrozně jsem si to užil.
Když jsem se vrátil zpátky do Hanoje, domluvil jsem si přes Couchsurfing ubytování na další tři noci v rodině mladé vietnamské studentsky Lynn. O tomhle se chci taky trochu rozepsat, protože jsem za tuhle zkušenost hrozně vděčnej a dalo mi to docela unikátní příležitost podrobně poznat vietnamskou mentalitu. Bydleli v moc pěkném činžovním domě a měl jsem pocit, že jsou taková naprosto typická střední třída. Co mě zaujalo úplně nejvíc, je jak hrozně moc jsou pro Vietnamce důležitý jejich "životní role". Například otec rodiny, který pracoval jako vyšší policejní důstojník. Když byl doma s dětma (Lynn měla dva mladší bratry), tak byl žoviální, vtipkoval, hrál si s nima, s velkou chutí se vyptával na Československo (které Vietnamu hodně pomohlo ve válce), popisoval svůj život v Hanoi a celkově byl velkej sympaťák. Nicméně když mě ráno někam odvážel na svoji motorce, tak jsem si nemohl nevšimnout neuvěřitelný proměny jeho osobnosti. Z pohodovýho chlápka, se kterým bych šel na pivo, se stal tvrdý a nepřístupný policajt. Co jsem pochopil až zpětně, bylo že Vietnamci mají tyhle svoje životní a společenský role a berou je smrtelně vážně. A od policejního důstojníka se prostě očekává drsňák. Tak tu roli hrál. Nevím, jestli si to uvědomují, jestli jim to vadí, nebo naopak, nicméně je to fakt hustý. Prostě se nemůže chovat ve společnosti, která mu přidělila určitý vzorce chování na základě jeho života, stejně jako se chová doma. Přišlo mi to fakt zajímavý, protože jsem se s něčím takovým v ČR nebo na Zélandu nikdy nesetkal (nebo aspoň ne v tak zásadní míře a v celý společnosti).
Další den jsem se rozhodnul vypadnout z města na celý den a navštívit zase nějaké tracky, přírodu a prostě si trochu zamakat, protože jsem si v Halong bay krásně odpočinul. Tak jsem vyrazil na západ, kde jsem navštívil starodávnou vesnici Son Tay a pak jel dál, asi celkem 50km do národního parku Ba Vi. To je park na vrcholu 1281-metrů vysoké hory, což z ní dělá místní raritu. Její vrchol je nad mraky, což je hrozně zajímavý zážitek, protože mě na motorce najednou najednou obklopilo něco jako mlha. Tak jsem si říkal, sakra to je zas blbý počasí, ale najednou jsem se vyloupnul nahoře a čuměl jsem jako vyvoraná myš. Naprosto dech beroucí výhledy, který ani nejdou pořádně vyfotit (aspoň teda tím mým mobilovým foťákem). Nahoře je parkoviště a pěší cestička na úplný vrchol k nějakému chrámu. Tak jdu a jdu, už asi půl hodiny a pořád nic. Nakonec to trvalo skoro 45 minut se vyškrábat na samotný vrchol! Ale stálo to za to, chrám vypadal jako z vysokohorského cestopisného dokumentu National Geographic. Po návratu jsem měl zase chuť na nějakou party, tak jsem se domluvit se 4 studentama z Ruska, že půjdeme chlastat, což byla fakt prdel. Mám samozřejmě asi jako většina Čechů hodně předsudků vůči Rusům, ale tihle byli fakt skvělý, tři holky a jeden chlap. No dorazil jsem zpátky k Lynn až nad ránem.
Další den byl můj poslední, tak jsem si neochotně zabalil a vyrazil na letiště. Na Vietnam budu vzpomínat jenom v dobrém a plánuju se sem někdy v budoucnosti vrátit, abych procestoval zbytek země. Vietnamci jsou hodně asertivní lidi, velmi přátelský a mají takový ten typický asijský tah na branku. Jsou podnikaví, hladoví po úspěchu a tak jsem se nedivil, že ze všech čtyř zemí mi nejvíc přirostli k srdci právě oni. Jinak můj let do Barmy měl cca 10-hodinový přestup v Singapuru a k tomu se mi pojí jedna fakt blbá zkušenost. Místní dopravce Tiger Air to nějak posral a donutili mě jít si vyzvednout si bagáž. Což znamená projít imigračním a opustit hlavní terminál. Problém je v tom, že v terminálu se dá krásně vyspat, zatímco mimo je to veřejná zóna, kam se může kdokoliv dostat (včetně bezdomovců), proto tam lidem nepovolujou spát. Takže jsem musel celou noc probdít, což bylo fakt hrozný.
