50 dní Jihovýchodní Asie

Ahoj, jmenuju se David a tohle je můj blog o 50-ti denní cestě do 4 nádherných zemí jihovýchodní Asie: Thajsko, Vietnam, Kambodža a Burma. Byla to taková sebe-objevná cesta, chtěl jsem si prostě vyzkoušet, jestli mám koule na to se sbalit a vyrazit naprosto mimo svoji komfortní zónu a skočit po hlavě do úplně cizí kultury, kde se můžu spolehnout jenom sám na sebe. Popisuju svoje zážitky a zkušenosti tak, jak se staly mně. Žádný bullshit, turistické průvodce, slovníky, skupinové zájezdy ani další turistické podfuky. Plán cesty byl následující: z Aucklandu (Nový Zéland, kde jsem do teď žil) přiletím 11/7 do Phuketu (Thajsko), 17/7 let do Phnom Penh (Kambodža), 31/7 let do Hanoje (Vietnam), pak 12/8 do Yangonu (Burma) a nakonec 24/8 zpátky do Bangkoku (Thajsko), odkud mi to 27/8 letí zpátky do Prahy. Pokud by někdo chtěl moji cestu opakovat, nebo ho zajímaly detaily, tak si tady můžete stáhnout můj cestovní itinerář. Pokud mě budete chtít kontaktovat (nebo mě zaspamovat levnou v1agrou), tak mi pošlete email na david@rektorys.com.

Phuket

Phuket (Thajsko) jsem si vybral jako první, protože jsem očekával, že to ze všech čtyř zemí bude nejvíce náklonná pro západní cestovatele a taky bude mít nejvíc "západních" vymožeností. Jako třeba splachovací záchod. Odletěl jsem z Aucklandu (Nový Zéland) a přes Brisbane a Singapur jsem 11.srpna doletěl do Phuketu. Okamžitě člověka udeří to asijský vedro, který mě pak obklopovalo další dva měsíce. Nicméně co mě taky obklopilo, byla skupinka tuk tukářů (místní taxi, což je vlastně motorka s povozem), který byli tak agresivní, že jsem s láskou vzpomnínal na ty z letiště nebo Hlaváku. Prostě vás obestoupí a nepustí, dokud si neprorazíte cestu, nebo se nenecháte některým ukecat. Vzhledem k jejich zhruba poloviční velikosti a snaze nenasrat hned prvního Asijce, kterýho jsem potkal, jsem vlezl do minibusu a nechal se odvézt na slavnou Patong beach, kde jsem si vyzvednul motorku. Celkově motorka je úžasnej dopravní prostředek, všude se vejde, zácpám se vysmívá, benzínu žere prdlajz a je to hrozná pohoda se takhle nechat vozit.

Hned na první noc jsem zariskoval a poprvé v životě si zamluvit ubytko přes Couchsurfing. Kdo neznáte, rozhodně vyzkoušet! Dopadlo to úžasně, protože jsem tři noci bydlel u Franze, což byl původem Američan s kořeny z Malajsie. Měl tam další dva cestovatele, Němce a Iráčana. Všichni tři hrozně pohodový a byla s nima prdel. Hned druhý den jsme vyrazili do deštnýho pralesu a chytili jsme takovej déšť, že jsem si připadal jako Forrest Gump ("Chvílema se zdálo, že snad prší i zespoda!"). Ale viděli jsme i krásný vodopády a nějaký chrámy v pralesu. Potom jsem si objednal cestu lodí na známý Phi Phi ostrovy, kde se mi podařil první průser. Šli jsme se potápět a já blbec si dal všechny důležitý věci (mobil, peněženku, pas atd.) do "nepromokavýho" vaku, se kterým jsme šli plavat. No jasně, že vak nepromovakej vůbec nebyl, takže se mi všechno krásně vykoupalo v mořský vodě. Mobil totálně KO. Takže moje další cesta směřovala do Tesco Lotus (haha!), kde jsem za USD $80 koupil takovej srandovní dvousimkovej Samsung. Ten mi ovšem vydržel až do teďka! Co mě mrzelo nejvíc byl ten foťák v mobilu, protože to znamená, že po zbytek cesty jsem mohl dělat jenom takový průměrný fotky. O jejich "kvalitě" se můžete přesvědčit sami.

Nicméně další dny jsem strávil návštěvou různých chrámů, pláží, lidí, měst a míst. Hrozně jsem si těch pár prvních dnů užíval. Jenom pár míst a věcí, co mi hodně utkvěly v hlavě: Phi Phi ostrovy nejsou vůbec tak úžasný, jak se o nich píše. Našel jsem mnohem lepší místa. Khao Rang je vyhlídkový kopec nad Old Phuket town, naprosto dech-beroucí výhled. Big Buddha je obří socha Buddhy, která se tyčí na nejvyšším kopci Phuketu. Fakt jsem myslel, že tam na tý motorce snad nedojedu, ale hrozně to stálo za to. Rawai beach je mnohem lepší než turisticky oblíbená Patong beach. Velký zážitek hned na začátek - měl jsem možnost se bavit one-on-one s ladyboyem. Normálně "přešitej" chlap. Ne nedělali jsme to, potkal jsem jí v cestovce a tak mi to nedalo a už jsme někde seděli na kafi. Ptal jsem se, proč do něčeho takovýho šla a jako tak. Říkala, že to cítí tak, že se narodila do špatnýho těla a tak si naspořila na operaci. Nejenže toho vůbec nelituje, ale naopak ji to prý hodně osvobodilo od předsudků (protože na tyhle bábochlapy tam nikdo skrz prsty nekouká) a hrozně si to užívá. Jestli ji něco štve, tak že turisti si myslí, že všichni ladyboys dělají v prostitutky a přitom podle ní většina z nich to tak vůbec nemá. To jsem docela čuměl.

Jinak je Phuket velmi "západní" místo a velmi turistický a celkově jsem si tady ani moc nepřipadal jako v Asii. Spíš to byl fakt velkej resort pro bělochy. Samozřejmě prostitutky všude, v barech je musíte odhánět a taky vám na ulici prodaj úplně cokoliv. Drogy jsou tu naprosto normální, trávou počínaje a injekčníma sračkama konče. Co se mi ale hodně líbilo, že se jim tady nějak podařilo tu přírodu fakt zachovat. Šel jsem jeden krátkej track a bylo to fakt nádherný. A bez turistů. Pravý opak to bylo v zábavním parku FantaSea, což je asi hlavní turistická atrakce v Phuketu. Jako upřímně tak nabitou a full-on show jsem ještě neviděl! Naprosto ultimátní show, která představuje mýtické začátky království Siam (dnešní Thajsko) a je k tomu fakt nadupanej příběh a celkově ty dvě hodiny člověku utečou jako nic. Největší zážitek asi byl, když jsem s místní Thajkou navštívil Tiger Kingdom. Normálně si jdete pohladit tygra do klece! Nádherný kočičky to jsou, tlapy asi jako moje hlava a trochu adrenalin, ale byl to takovej můj menší sen. Jinak Thajci jsou přátelský, ochotný poradit, hodně komunikativní, zvyklý na "Zápaďáky", ale často neúmyslně vlezou člověku do jeho "komfortní zóny" (často se vás budou dotýkat atd.). Celkově se mi Phuket moc líbil a i když se sem asi hned nevrátím, tak můžu doporučit. Nicméně teď už nastal čas na Kambodžu!

Kambodža

O Kambodže jsem toho moc nevěděl, ale znal jsem tu hlavní historii, základy a tak. O to víc mi to naprosto vyrazilo dech, a to okamžitě po příletu. Už na tom mezinárodním letišti máte takovej zvláštní pocit, jakože člověku šestej smysl napovídá "utíkej". Nicméně jsem na něj nedal a fakt to, co jsem tady zažil, z toho by se jeden posral v multikině. Tuk tukáři se mě zase klasicky naběhli a byli nesmírně otravný. Nakonec jsem s jedním vyhádal (tomu se ani nedá říkat vyjednávání) jakž takž cenu a jeli jsme do centra hlavního města Phnom Penh. Tuk tukář běhěm cesty vysvětlil, abych si během jízdy svoje věci držel, protože se tu hodně krade na motorce - prostě dva borci projedou okolo, jeden se nakloní do tuk tuku a vezme co může, a uhánějí pryč. Člověk naprosto nemá šanci s tím něco udělat. Jinak hned na začátku jsem měl štěstí, že jsem přes Couchsurfing narazil na sympatickou Češku Zuzku, která v hlavním městě byla na studijním pobytu. Nechala mě u sebe pár dní přespat, seznámila mě s pár svýma kamarádkama a celkově mi hodně vysvětlila Kambodžskou mentalitu. Teď to asi bude znít drsně, ale chci to napsat jak to cejtim a jaký jsem měl zážitky. Prostě ve zkratce, ta země je naprosto v prdeli. Opravdová země třetího světa. A teďka vysvětlím proč.

Jednak tam měli Rudý Khmery, což byli ultra-komunisti, který vyvraždili asi čtvrtinu populace. Tu chytrou a produktivní čtvrtinu. Každýho, kdo měl brýle, kdo dělal víc než rolníka (to se ani nedá nazvat zemědělec) a často pykaly celé rodiny za činy jednotlivce. Diktatura je slabý slovo co dělali. Kromě perzekuce, masových poprav, genocidy, cílenému teroru a vlastně porušování všech základních lidských práv a svobod, oni především tu zemi naprosto převrátili naruby. A to jenom asi během 3,5 let. Vyhnali lidi z měst, nedovolili jim nic vzít s sebou a museli pochodovat stovky kilometrů do vesnic, kde měli pěstovat rýži. Tu ovšem nesměli jíst. Tohle mi hrozně připomnělo nacistický koncentrační tábory, ovšem tady byla celá země jeden velký tábor. Ani Stalin, Mao Tse-Tung a předpokládám ani Kim Čong-il ze Severní Korei nevyvraždili čtvrtinu svýho národa a systematicky nelikvidovali veškerou civilizaci.

Z týhle éry má samozřejmě většina populace PTDS (post-traumatická stresová porucha chování), což je způsobený tím naprosto nepředstavitelným a šíleným terorem Rudých Khmérů. Problém je ovšem především v tom, že by člověk čekal, že tahle generace vymře a jedeme nanovo. To se však nestalo - rodiče, který ten PTDS mají, ho podvědomě předávají svým dětem! Normálně se to dědí na další generaci a psychologové si s tím v takovým množství pacientů neumí poradit. Od Zuzky jsem četl dvě knihy od zahraničních novinářů o posledních cca 30ti letech historie Kambodži a oba se shodují, že neví, co by se s tou situací dalo dělat. Další věc je, že Kambodže jeden z bývalých velitelů doteďka Kambodže velí "železnou rukou". Hun Sen, jeden z těch, který vyvraždili asi 2 miliony lidí, je teď předseda vlády. Už asi patnáct let. Volby probíhají tím stylem, že proti svým politickým oponentům (kteří nejsou o moc demokratičtější než on sám) posílá dva chlapy na motorce s neprůhledným hledím a bez SPZky. Projedou kolem demonstrace nebo meetingů jeho protivníka, a hodí do davu pár granátů. Jde o typickou taktiku zastrašování, až na to že on opravdu nechává lidi zabíjet, nejenom zastrašovat. Policie s tím nic nedělá a neudělá, protože je plně pod kontrolou Hun Sena. On má pod palcem naprosto celou zemi a všechny její aspekty a rozhodně se v blízký budoucnosti na tomhle nic nezmění (pokud na něj někdo nespáchá atentát, což vzhledem k jeho paranoidně obří ochrance není dost dobře možný).

Problém s velmi pasivní mentalitou Kambodžanů, který si běžně říkají Khmérové (název etnika), protože to byl jejich základní obranný mechanismus během genocidy. Kdo jakkoliv vyčuhoval z davu, měl to jasný. Kdo zapadnul do šedi, měl šanci přežít. To znamená, že i kdybychom nějak zázračně odstranili všechny současný problémy, tak to stejně nepomůže třeba dalších 30-50 let. A do tý doby by se určitě našel nový Hun Sen, který zase vezme otěže pevnou do ruky. Další věc je, že už malý děti se učí jednomu velkýmu nešvaru, který Kambodže bude podrážet nohy ještě hodně dlouho - korupce. Je tu naprosto nekontrolovatelná a co je fakt blbý, že to většina lidí nevnímá jako něco špatnýho, ale jako normální stav věcí. Že takhle je to standard. A takovou mentalitu jsme v malym zažili i v ČR, takže sami víme, jakej průser to jednoho dne bude.

Ale teď zase trochu pozitivně. Kambodža je neuvěřitelná země, která stoprocentně stojí za návštěvu. I kdyby člověk přijel jenom kvůli Angkor Watu. Ale postupně. Takže prvních pár dní v Phnom Penu jsem bydlel ve skvělym hostelu Eighty8, kde měli i bazén. Ochutnal jsem místní jídlo Amok, což je něco jako indické kari s kuřetem a rýží, moc dobré to bylo. A Cambodian beer není vůbec špatný pivo. Postupně jsem v tomhle hlavní městě navštívil všechny památky a zajímavosti: Toul Sleng, což bývala střední škola přímo v centru města. Během období Rudých Khmérů ji však přestavěli na koncentrační a vyhlazovací tábor. Odhaduje se, že zde bylo zavražděno mezi 15-20 tisíc lidí. Mučili zde celé rodiny nechutnými praktikami. Když jsem tam byl, tak jsem celou dobu měl fakt sevřenej žaludek. Na zdech jsou vidět nápisy krví a poslední vzkazy obětí, které byly vyryté nehty. Naprosto příšernou atmosféru vytvářel všudypřítomný ostnatý drát, železné klece a nástroje určené k mučení lidí. Terezín je oproti tomuhle svinstvu procházka parkem. Po opuštění jsme jeli na střelnici, na kterou jsem se nejdřív hrozně těšil (po návštěvě Toul Slengu už tolik ne). Na fotkách je jasně vidět nabídka, ve které byl kromě klasikých útočných pušek i RPG (bazuka) a granát. Nakonec jsem vyzkoušel střelbu z americké M-16. No nechtěl bych stát na druhý straně pušky, ten terč to naprosto roztrhalo. Potom jsme jeli do další lokace spojený s genocidou - Killing Fields. Je to přesně to, co to v překladu znamená. Masový hrob, kam se vozily oběti z Toul Slengu, když se jim tam naplnila kapacita a neměli už ty mrtvoly kam dávat. Tohle místo je nechvalně známý tím, že vojákům pravidelně docházela munice. Vraždili proto lidi všemožně: bambusovou tyčí, mačetou, nebo co bylo zrovna po ruce. Otřesný zážitek.

Následující den byl ale mnohem veselejší, objel jsem město a navštívil hlavní památky, chrámy a další zajímavosti. Zuzka mi ukázala místní trh a za zmínku určitě stojí prezidentský palác, což je komplex plný architektonicky krásných budov, chrámů a pagod. Co mě taky dost rozesmálo byl místní Olympic pool. Tohle napůl dokončený sportovní hřiště s plaveckým bazénem, fotbalovým hřištěm a velkou tribunou je oblíbený místo k relaxaci místních obyvatel. K večeru se tady sejdou všechny různý skupiny lidí, přitáhnou repráky a na zvuky disco hudby z 90. let se jede zumba, aerobic a všechno možný smíchaný do jednoho. Je to fakt srandovní podívaná. Ne všechno je ale v týhle zajímavý zemi k smíchu. Zuzka mi vyprávěla příběh její kolegyně, která pracovala pro OSN v Kambodže, a jeden večer ze svýho bytu viděla, jak noční hlídka policajtů vytáhla nějakýho chlapa z jeho domu na ulici, tam ho zmlátili, spoutali, nakonec když pořád křičel tak ho jeden vzal pažbou svýho Kalašnikovu po hlavě, přehodili si ho přes motorku jako pytel brambor a někam s ním odjeli.

Pak jsem jel autobusem do hlavní turistický atrakce celý Kambodži - slavný chrámový komplex Angkor Wat, což je jeden z Divů světa. Samotná cesta byla příšerná, protože Kambodža nemá pořádný silnice. Zlatá rozkopaná D1. Vzdálostno od Phnom Penhu je asi jenom 300 km, ale jeli jsme to asi 9 hodin! Stálo to ale za to. Tahle celá oblast je asi 800 let stará a vyskytuje se tady kolem 2000 chrámů, pagod a různých zřícenin. Celá oblast je samozřejmě drsně turisticky dojená, místní rejžujou snad na úplně všem co jde. Takže jsou tady zakázaný motorky (aby si tuk tukáři pojistili výdělek), pivo je tady tak 2x dražší a ubytování se musí zabookovat dopředu. Měl jsem kliku, protože se mi dost omylem podařilo ubytovat se v nějaký pagodě, kde mniši normálně žili. Takže jsem viděl ten jejich životní styl a celodenní aktivitu velmi zblízka a byla to fakt zajímavá zkušenost. Ale zpátky k tomu hlavnímu, Angkor Wat je velmi rozlehlý, neuvěřitelný ve své detailnosti a celkově velmi impozantní. Tyhle chrámy tady budovali místní králové od 12. století, kdy to byl takový místní New York tehdejší doby. Zachovalo se toho tolik, že se to během jednoho dne všechno navštívit nedá. Já jsem to vymyslel tak, že jsem si půjčil elektrický kolo (odmítám platit výpalný tuk tukářům!) a vytyčil jsem si jenom ty hlavní místa a chrámy. Takže jsem ve 4 ráno začal u Phnom Bakheng chrámu, odkud je nejlepší výhled při úsvitu na Angkor Wat. Pak jsem pešky obešel asi 10 dalších méně známých a menších chrámů v okolí. Potom do dalšího velkýho Ta Prohm, kde se točil Tomb Raider. Celý den bylo naprosto šílený vedro, fakt jsem vypil asi 4 litrový flašky vody. Takhle unavenej a vyždímanej jsem snad nikdy nebyl. Nakonec jsem si nechal samotný Prasat Bayon a Angkor Wat. Co ti budu říkat, prostě to za to kurva stojí. Tohle prostě musíš sám vidět. Neuvěřitelný jsou detaily vyrývaných příběhů do zdí chrámů, které vypráví různé příběhy.

Samotný město Siem Reap je hodně turistický, což se dalo čekat, ale docela sympatický. Jeden den jsem hledal nějakej chrám, zabloudil jsem (klasika v JV Asii, na to si člověk musí rychle zvyknout) a najednou jsem omylem přišel na hřiště místní základní školy, kde pobíhaly místní děti. Jakmile si mě všimly, hned se kolem mě seskupily a ukázali mi tu svojí školu, což byly tři takový boudy sbouchaný ze všech možných materiálů, co byly zrovna po ruce. Uvnitř nebylo žádný osvětlení, natož klimatizace. Zvenku to vypadalo spíš jako vězení než jako škola. Nicméně jedno z těch dětí umělo trochu anglicky a tak se mě zeptal, jestli jsem jejich novej učitel angličtiny! Tak jsem se tomu nejdřív zasmál, ale pak mě hned napadlo, že oni to myslí vážně. Tak si říkám, kurnik to není úplně blbej nápad, tyhle děti jsou bez angličtiny úplně v prdeli. Tak říkám že jo a druhej den jsem je na asi dvě hodiny přišel učit anglicky :-) Byla to fakt skvělá zkušenost a velmi pozitivní zážitek, protože jsem viděl, že ty děti (mohlo jim být tak 10-12 let) se nechovaly tak pesimisticky a pasivně jako dospělí. Takovýhle malý akty lidskosti mě obvykle velmi dojímají, tak jsem byl rád, že jsem konečně měl možnost taky pro někoho udělat nějakou dobrou věc.

Po Angkor Watu jsem našel místního, co mi byl ochotný i přes zákaz pronajmout motorku. Tak jsem vyjel mimo Siem Reap a chtěl jsem navštívit "Floating village", ale ne tu hlavní, kam jezdily všechny místní cestovky. Chtěl jsem trochu dobrodrůžo. Když jsem ale opustil Siem Reap, tak tam najednou byl checkpoint a voják mi s trochu vyjukanym výrazem sdělil, že se chystám opustit "Green zone" (turistickou oblast). Tak mu říkám, ano to je mým cílem. Tak se mě zeptal znovu, akorát s takovým tím výrazem ve tváři, jako jestli mám sjednaný životní pojistění a sepsanou závět. To by rozhodilo asi každýho, nicméně jsem mu (už ne tak rozhodně) řekl, že opravdu jedu. A co jsem viděl, to by jeden nepochopil. Floating village je výraz pro domorodou vesnici u velkýho jezera Tonle, který se pravidelně vylévá a trpí záplavami. Takže "floating" vesnice jsou postavený na cca 10m vysokých bambusových základech, aby v případě záplavy byly v pohodě. Nicméně jsou to ty pravý, drsný a nefalšovaný ghetta třetího světa. Naprostá chudoba. V tý vesnici myslím že bělocha ještě neviděli. Každopádně to byl naprosto zvláštní zážitek. V jednu chvíli jsem se tak někde uprostřed vesnice zastavil, abych zkontroloval GPSku a udělal nějaký fotky. Místní se nejdřív trochu ostýchali, ale pak se ke mě seběhli a tak trochu proti mý vůli mě dostrkali k někomu, kdo byl asi stařešina vesnice, nebo něco jako starosta. To člověk pozná podle toho, že jako jediný ve vesnici má barevnou televizi - napojenou na autobaterii. Ve vesnici totiž nebyla zavedená elektřina. Tahle asi neměla to štěstí na solární panely od OSN.

Pak jsem jel zpátky do Phnom Penh a zase jsem přespal u Zuzky. Pozvala pár kamarádů a uvařili jsme jim bramboráky a špagety, tak to docela čuměli. Pak jsem se na pár posledních dní vydal do přímořskýho města Sihanoukville, pojmenovaný podle krále. Krásný místo, suprový pláže a potápění, ale samozřejmě zkorumpovaný jako svině. Půjčil jsem si zase motorku, načež mě hned za prvním rohem zastavili policajti (seděli tam na židličce a číhali na turisty). Zastavil jsem a už to jelo - od první minuty bylo jasný, že mladýmu poskokovi nejde o bezpečnost na silnici, ale o pěkně úplateček do svý kapsy. Takže si vyžádal kontrolu helmy, pojištění, vlastnictví motorky, fungování světel a když už fakt nemohl nic najít, na co by mě nachytal, tak si řekl o řidičák. Podal jsem tu ten můj mezinárodní. Chvíli si ho prohlížel, načež pronesl, že to je neplatný doklad, protože v tom není jasně napsaná Kambodža jako platná země. Tak jsem mu zopakoval, že se jedná o MEZINÁRODNÍ řidičák, tudíž platí i v Kambodže. Chvíli jsme se teda hádali o významu slova mezinárodní, nakonec to vzdal a prohlásil, že mi musí dát "pokutu", protože jsem porušil místní "předpisy". Tak se ptám co jsem porušil. A on, zrovna když kolem projely asi tři motorky a dvě auta ve stejným směru jako jsem jel já, řekl, že jsem jel v protisměru... tak jsem to vzdal, dal mu 5 amerických dolarů a jel jsem do prdele. Fakt už jsem se těšil na pláž. Co mě naštvalo později, když se mi ten samej policajt o tři hodiny později snažil dát "pokutu" znovu, tentokrát za "špatný parkování" u pláže (vedle stálo dalších 5 motorek). Došlo mi, že tenhle svůj malej byznys dělá do svý vlastní kapsy a jeho šéf z toho určitě žádnou provizi nedostává, tak mu říkam, že s radostí s ním půjdu ten svůj "zločin" vysvětlit na policejní stanici. Najednou byl krotkej jako beránek. Jinak Sihanoukville jsem si užil, jel jsem lodí na Koh Rong ostrov, který můžu rozhodně doporučit všem, který hledají party ostrov. Tady to fakt žije jak v noci, kdy se chodí na Full Moon a Half Moon parties, a přes den se z tý kocoviny probíráte na krásný pláži.

Khmérové jako národ mi přišli dost nerozvinutí, nemají moc potenciál to někam dotáhnout kvůli výše zmíněným problémům. Mají celkově nižší úroveň, je to opravdová země třetího světa, jejich chování je často vlezlé a nepříjemné (především tuk tukáři), ovšem většina lidí si jaksi nenechá poradit ve svých problémech (především produktivita práce je velmi špatná). V knihách od Zuzky, které jsem četl, byla ta situace popsána velmi přesně "Every day is a struggle for Khmers. There are very few opportunities of joy and even less to celebrate.". Na druhou stranu jsou přátelský a hodně se usmívají.

Vietnam

Do Vietnamu jsem se hodně těšil. Jednak díky svý předchozí velmi pozitivní zkušenosti s Vietnamcema z ČR, ale i ze Zélandu. Celkově je vnímám jako pracovitou, přátelskou a hodně podnikavou národnost. A taky že jo. Do Hanoje jsem letěl přes Laos, což byla docela sranda, protože jsem o mezipřistání nevěděl, a když pilot přivítal cestující v Laosu, mírně jsem se vyděsil. Nicméně jsem v Hanoji měl objednaný transport až do hostelu Hanoi Central Backpackers, který můžu stoprocentně doporučit. Příjemný jednání, levný ubytování za $5 na noc (je v tom i snídaně a večer pivo zdarma!), velmi ochotný poradit, domluvit nějaký tripy, nebo třeba jenom půjčit motorku. Přijel jsem hodně pozdě v noci, takže jsem rovnou padnul do postele. Nicméně hned na druhý den jsem měl domluvené schůzky asi s milionem místních Vietnamců přes Couchsurfing. Ve srovnání s ostatními národy, které jsem navštívil, jsou Vietnamci naprosto hladoví po Zápaďácích. Chtějí je poznat, seznámit se s nimi, porozumět jim, naučit se líp anglicky, pochopit jejich mentalitu a celkově se o nich dozvědět co možná nejvíc. V jedný facebookový skupině pro cestovatele v Hanoji jsem postnul dvě věty: "Ahoj přijedu za týden a chtěl bych se setkat s někým, kdo mi ukáže Hanoj". Druhý den jsem se vzbudil, našel jsem asi 20 žádostí o přidání do přátel a asi 30 zpráv. Všechno od Vietnamců, co se přetrhli, aby ukázali bílýmu svoje město. Tak jsem jako prvního vybral vysokoškolskýho studenta Tiểu Duy, který pracoval jako stážista na turistickýho průvodce, a tohle byl jeho způsob získání co nejvíce zkušeností. Naprosto mě ohromnil svoji znalostí o všemožných detailech a historii různých míst.

Kolik jsme toho během jedinýho dne procestovali, to někdo nestihne snad ani během týdne. Vzal mě k sobě na motorku a už jsme ujížděli šíleným tempem ještě šílenější Hanojskou dopravou. Nejdřív mi to přišlo, že se někde fakt zabijem, ale během pár hodin si člověk zvykne, a v tý původní "šílenosti" začně pozorovat určitý vzorce chování a pak už je to v pohodě. Začali jsme u mauzolea Ho Chi Minha, kde byla asi dvoukilometrová fronta. Velmi působivý byl i jeho prezidentský palác hned vedle, a další budovy kde tenhle komunistický předák žil a pracoval. Co mi přišlo fakt zajímavý, že všichni Vietnamci (i ty mladý, který ho nezažili) se o něm zásadně vyjadřovali jako o "strýčkovi Ho", a mluvili o něm až s nábožným uznáním. Nejdřív jsem si říkal, že to musí být fakt propracovaná propaganda, ale během jeho vyprávění mi došlo, že tomu fakt věří. Celou dobu jsem si zakázal tohle téma jakkoliv komentovat a diskutovat, protože mi bylo jasný, že bych si proti sobě zbytečně poštval každýho Vietnamce. Prostě když člověk jede do ciziny, tak je neslušný jim kritizovat jejich místní zvyklosti, ale samozřejmě jse si myslel svoje. Potom jsme jeli do "Chrámu literatury", což byl starověký komplex 5 zahrad ve znamení základních elementů (země, voda, dřevo, oheň a kov). Co mě překvapilo, že během semestru se tohle místo normálně používá jako školní kampus! Přitom je to fakt zachovalý a vyloženě starodávný. Koukněte schválně na fotky dole.

Dále jsme navštívili bývalé Hanojské vojenské vězení, kde nejdřív původní francouzští kolonizátoři mučili Vietnamce, pak Vietnamci zde věznili zajaté americké piloty (jeden z nich byl i bývalý kandidát na prezidenta a současný vice-prezident Joe Biden). Po zkušenosti z koncentračních táborů v Kambodže mi tohle přišlo jako procházka parkem, i když příjemný pocit to taky nebyl. Pak jsme zašli na fantastickou místní specialitu "Egg coffe" (doslova vaječné kafe), nejdřív jsem k tomu byl skeptickej, ale po ochutnání jsem tam chodil snad každej den. Taky mě Tiểu vzal na opravdový Pho (vietnamská specialita, nudlová polívka s hovězím masem, moje nový oblíbený jídlo) a Bun Chá (vepřový s rýžovýma nudlema, může být hodně pálivý a plný česneku). Oboje mám nafocený, tak se koukněte, jak to vypadá. Upřímně to chutná o dost líp, než to vypadá. Potom jsme se otočkou vrátili zpátky k Hoan Kiem jezeru, které je mezi místními oblíbené jako skvělá destinace na rande :-) Má za sebou docela zajímavou historii - údajně nějaký král prohrával obrannou válku se sousedním královstvím Siam (Thajsko), a když se modlil u tohohle jezera, vylezla obří zlatá želva a dala mu "Želví meč". Tohle byla podle legendy nepřekonatelná zbraň, která měla ovšem být použita pouze pro obranu Vietnamu. A tak, když byla hrozba zažehnána, meč musel být vrácen zpět do jezera. Proto překlad názvu tohoto jezera zní "Jezero vráceného meče". Trochu mi ta legenda připomněla Blanický rytíře. Nakonec jsme večer šli na night market, který mě překvapil, protože většinou na night marketech prodávají především jídlo. Tady prodávali hlavně oblečení (samozřejmě všechno pirátský) a jídlo skoro žádný, tak to bylo docela zklamání.

Následující den jsem už drandil sám, v hostelu jsem si půjčil motorku a obrážel jsem další lokace a zajímavosti, které jsem buďto našel na TripAdvisoru, nebo mi je doporučil přímo Tiểu. Jel jsem tedy do botanický zahrady, která byla naprosto nádherná. Potom jsem navštívil místní univerzitu a jejich koleje. Tady se zase projevila ohromně přátelská atmosféra mladých Vietnamců. Během procházení kampusu a přednáškových sálů se ke mě přidávali naprosto neznámý studenti, povídali si se mnou a nakonec mě nechtěli ani pustit, když jsem odcházel :-) Technický vybavení nebylo sice na západní úrovni, ale údajně jsem byl na kampusu, který není technicky zaměřený, tak to tam třeba mají lepší. Každopádně nevím jestli to bylo mladýma lidma, nebo jestli to takhle Vietnamci berou všeobecně, ale přišlo mi, že narozdíl od Kambodži, kde se ke mě jako k vysokýmu bílým Zápaďákovi lidi moc nehlásili a naopak se mi dost často vyhýbali (a taky uhýbali když jsem třeba šel po ulici...), tak naopak Vietnamci se zdáli, že se se mnou chlubí! Prostě jsem šel po kampusu, najednou ke mě jeden kluk přiběhnul, představil se mi, chvíli se mnou někam šel a pak halekal na všechny kolem, že jsem jeho velkej kámoš, jako bychom se znali celej život :-) Rozhodně lepší pocit, než v Kambodže, když se místní chlubí přátelstvím s tebou. Večer jsem šel na Water Puppet show, což bylo loutkový divadlo, kde se veškerý příběhy děly na vodě. Představení začalo skvěle s anglickým uvítáním, bohužel pak veškerý příběhy byly jenom ve Vietnamštině, takže jsem jenom hádal, co se zrovna děje a moc jsem si to neužil. K večeři jsem si dal pravý vietnamský "hot pot", což znamená, že ti dají varnou desku, jednu velkou wok pánev a spoustu ingrediencí (maso, zelenina, nudle, koření atd.), který si do toho dáš a uděláš si tak svoji vlastní "nudlovou polívku".

Další dne jsem navštívil vojenský muzeum (fotky nahoře), který mi naprosto vyrazilo dech. Během Vietnamský války se totiž Hanojský protivzdušný obraně podařilo sestřelit obří americký bombardér B-52 a nejen že ho tady vystavili, ale dokonce ho velmi zručně zrekonstruovali! Jako na to, že se to letadlo zřítilo z nějakých 5-10 kilometrů, bylo neuvěřitelně zachovaný. Taky tu měly všechny možný protitankový, protiletadlový a další děla, kanony a rakety (kterýma sundali tu B-52ku). Po vítězství ve válce se mi podařilo zabrat a ukořistit hodně americký vojenský techniky, takže tu byly vystavený některý fakt úžasný a zachovalý kusy (namátkou tank M-48 Patton, slavná helikoptéra UH-1 Iroquois a obrněný transportér M-113). Taky tu samozřejmě byla sovětská vojenská technika (SSSR byl hlavní dodavatel zbraní Vietnamu), třeba fakt hrůzně vypadající sovětský těžký tank T-55/59 a mobilní raketomet BM-21 Grad. Potom jsem navštívil i muzeum etnologie, který vysvětluje rozdílný vietnamský entika a jejich původ. Večer jsem se tak trochu narychlo rozhodnul, že ještě ten den skočím na noční autobus do Sapy, kam jsem se hodně těšil.

Druhý den ráno jsme v docela dobrým autobuse dorazili do Sapy. Tohle asi krásný vysokohorský údolí, táhnoucí se asi 50km, je pověstný svýma kaskádovýma rýžovýma plantážema a krásnýma výhledama. Po cestě jsem poznal zajímavýho týpka jménem Kai. Byl z Německa, kde podniká se svým bráchou. Tak jsme měli po cestě o čem kecat a docela jsme si padli do noty. Po vystoupení z autobusu trochu drhla organizace, protože jsme nevěděli, co se má dít dál. Údajně nás měli nějakým místním taxíkem dovézt až do hotelu, ale nikdo nejel, a místní začali být dost dotíravý. Nutno poznamenat, že tohle etnikum bylo úplně jiné a mělo jinou mentalitu než lidi z Hanoje. Nakonec jsme ale do hotelu dorazili, dali si snídani a začali vymýšlet co prozkoumáme. Byla to docela sranda, protože to proběhlo následovně: s Kaiem jsme se dohodli, že chceme zhruba to samý. Jenže pak když jsem šel na záchod, tak se s Kaiem bavila nějaká místní průvodkyně a nabídla mu tři varianty tracků, který můžeme jít. Buďto rodinnou procházku kolem vesnic a podél řeky, což Kai okamžitě odmítnul. Pak ukázku místních rýžových polí, který jsou hezký, ale moc nás nebraly. Takže jsme šli třetí variantu, což jsem během následujících dvou dnů, strávených na cestě, překřtil na "stezku Viet Congu" (Viet cong byly paramilitární diverzní jednotky během Vietnamský války, který operovaly v týlu Američanů a byly známý svojí tvrdostí vedení boje a schopnosti přežít i v nejhorších podmínkách). Naštěstí se k nám přidala jedna jedna skupina 4 holek z Irska a skupinka Italů, takže jsme to nešli sami. Jako nebudu chodit kolem horký kaše, tohle byly snad nejvíc vyčerpávající dva dny mýho života. Normální člověk by šel podél rýžových plantáží, ale my jsme si to razili jednak přímo skrz, a navíc ještě nahoru/dolu (podle toho jestli jsme šli z kopce nebo do kopce), a taky skrz vyloženě džungli. Bambus všude, vidíš hovno, bahno až po kolena, nemůžeš se pořádně hejbat, každých 100 metrů trvá 5 minut. Prostě šílený terén. Vrchol všeho přišel, když jsme dorazili k řece, která se vylila z břehů. Říkal jsem si, fajn teďka to budem muset ukončit, protože tohle je příliš prudký, abysme to tady přebrodili. Průvodkyně na to chvíli koukala a pak zavelala, jdeme! Kurva jako kudy?! Aha, přímo do řeky! Takže po pás ve vodě, boty už dávno odepsaný, teďka šlo o ještě ten zbytech suchých věcí, který jsem měl v batohu. Brodili jsme se asi 200 metrů po proudu řeky, kde se dalo konečně vylézt. No fakt jsem myslel, že se tam poseru.

Ale můžu naprosto říct, že jsem si to fakt moc užil, především protože nás čas od času track odměnil naprosto úžasným výhledem, který se žádným turistům nenabídne. Kde turisti dál než na vyhlídku nejdou, my měli výhledy z džungle, takže to celkově za to rozhodně stálo. Track celkově ovšem ale byla jedna velká makačka. Co mě fakt pobavilo, že ty průvodkyně (jenom ženský, ani jeden chlap) s sebou měly svoje děti, který pobíhaly kolem nás jako kamzíci. Sranda byla, že jak na ten terén jsou zvyklí z prakticky každodenního chození, tak tyhle třeba 10-letý děti nám, velkým chlapům pomáhaly vylézat a slézat terén. Nakonec jsme to přežili a naprosto vyčerpaný jsme k večeru dorazili do nějaký vesnice jménem Lao Chải. Fakt jsem se modlil, aby tam byla sprcha a normální postel. Irský holky začaly okamžitě chlastat, Italové šli hrát kulečník (no fakt tam byla taková malá hospoda s kulečníkem) a já myslel, že rovnou padnu do postele a budu chrnět. Ale sprcha mi dala nějakou energii a Kai mezitím objevil, že vesnice prodává opium a že to určitě chce zkusit vykouřit. Tak jsem nejdřív googloval, co to vlastně opium je, co to s tebou udělá a na co se mám připravit. Nakonec nám prodali jenom drink, ve kterým to bylo nějak namočený nebo co. No chutnalo to asi jako whiskey a po třetím panáku to se mnou nic neudělalo, tak jsme toho nechali a pili dál rýžový víno, který tu bylo prakticky zadarmo a bylo docela silný. Na noc nám dali sítě proti komárům, který jsme si museli rozvěsit nad postele, protože tu bylo určitý riziko přenosu malárie. Jako přece jenom to fakt byla pravá džungle.

Druhý den už šel mnohem snáze, jak nám řekli, protože tohle byla ta opravdová turistická část. Šli jsme po relativně vyšlapaný cestičce, do bahna jsme se bořili jenom po kotníky (ne až po kolena, jako předchozí den), sice nám začalo pršet, ale když seš durch zpocenej z pochodování, tak ti nějakej deštík ani nevadí. Škoda, že se zatáhlo a výhledy už nebyly tak skvělý, protože padla trochu mlha. Nicméně jsme si to pořád užívali, prošli jsme bambusovým lesem, tentokrát už podél kaskádových rýžových polí, až jsme došli k docela pěknýmu vodopádu, kde byl konec našeho tracku. Průvodkyně řekla, že můžeme jít ještě o trochu dál, ale už sami, a že taky musíme zaplatit za přechod mostu. Ten most vypadal, že by naopak měli oni platit nám, že se ho odvážíme překročit, a tak k všeobecný únavě jsme se rozhodli naše dobrodružství ukončit a vrátit se zpátky do města.

Co bylo fajn, že nás tahle společná zkušenost dost sblížila všechny, a tak když přišel čas vrátit se zpátky do Hanoje, dali jsme hlavy dohromady a všichni jsme se společně vydali navštívit Halong bay. Ještě než se do toho pustím, tohle je dost důležitý moment, co chci zmínit. Před cestou se mě hodně lidí ptalo, proč jednu cestovat sám a jestli bych je sebou nevzal. Mám k tomu následující - tohle byla moje vysněná cesta, kterou jsem si naprosto celou precizně sám naplánoval tak, jak se to líbilo mě. Nebyl jsem ochotnej dělat žádný kompromisy a dělat si jenom to, co chci já sám. A taky potom, co jsem vlastně vždycky cestoval s někým a samozřejmě to ne vždycky dopadlo ideálně, tak jsem se rozhodnul, že tentokrát pojedu sám. Aspoň budu mít hodně času na přemýšlení. Ovšem co jsem brzo zjistil, že se vůbec nemusím bát samoty. Na cestách jsem naopak neustále potkával nový lidi, ať už místní nebo jiný cestovatele, tak jsem vždycky byl s lidma a nikdy jsem si nepřišel "sám". Naprosto typický příklad byla právě Sapa a pak Halong bay - po cestě úplnou náhodou narazíš na ostatní cestovatele, který mají podobný zájmy a ty vás spojují. Takže ačkoliv se vůbec neznáte, tak máte už od začátku hodně společnýho. A zrovna třeba s Kaiem to přerostlo ve vzájemný respekt a možná spolu dáme dohromady i nějakej byznys. Jestli nad tímhle přemýšlíš, tak se toho vůbec neboj a jdi do toho stejně jako já :-)

Ale zpátky k Halong bay. Tahle oblast asi 5 hodin autem od Hanoje je naprosto úžasný záliv s těmi velmi charakteristickými vápencovými skálami, které se tyčí vysoko nad vodu. Celá oblast je dost velká, tak jsme se společně rozhodli jít do třídenní plavby "party lodí". Tam byli další lidi našeho věku a bylo to přesně to, co jsme po Sapě potřebovali. Pořádně si oddáchnout s pivem, na sluníčku, skákat z třípatrový lodi rovnou do vody, potápět se a prostě celkově relaxovat. První den jsme jeli kolem těch krásných skal, fotili a chlastali. Navštívili jsme taky jednu docela velkou jeskyni. Zakotvili jsme pak v jedné zátoce, kde jsme měli večeři přímo na lodi, a spojili jsme se s ostatními loděmi, takže se dalo přelézat a poznávat ostatní lidi z jiných lodí. Sehnali nám kajaky, takže jsme mohli ty menší zátoky a skály objevovat sami. Pak party až do rána. Druhý den nás dovezli do naší destinace, z čeho mi fakt spadla čelist. Na celý ploše Halong bay se nedá nikde vylézt na pevninu, protože ty skály jsou dost příkrý, takže je to trochu monotonní. Ovšem úplně na konci, kde se Halong bay otevírá do moře, je "Freedom island". Jestli se do Halong bay pojedete podívat, tak tohle rozhodně musíte navštívit. Ve zkratce je to jeden hlavní ostrov, kde jsou bungalovy, restaurace a dvě otevřený pláže, naprosto schovaný od zbytku Halong bay (který je už teďka dost turistický a objevený). Fakt si člověk připadá jako v ráji, fakt se to těžko popisuje, možná to bylo kombinací úlevy po Sapě, dobrou partou super lidí a nádherného prostředí. Rozhodně ale jeden z mých oblíbených momentů, na které moc rád vzpomínám. No prostě koukni na fotky, tohle se těžko popisuje. Co je úžasný, že celý resort je fungl nový, otevřeli teprve počátkem roku 2015, takže o tom ještě moc lidí neví. A na vedlejších dvou ostrůvcích už budují rozšíření. Co je sranda, že ačkoliv jde o regulérní ostrovy, tak je místní dno tak mělký, že vlastně nemusíš ani plavat - můžeš klidně přejít na druhý ostrov. No hrozně jsem si to užil.

Když jsem se vrátil zpátky do Hanoje, domluvil jsem si přes Couchsurfing ubytování na další tři noci v rodině mladé vietnamské studentsky Lynn. O tomhle se chci taky trochu rozepsat, protože jsem za tuhle zkušenost hrozně vděčnej a dalo mi to docela unikátní příležitost podrobně poznat vietnamskou mentalitu. Bydleli v moc pěkném činžovním domě a měl jsem pocit, že jsou taková naprosto typická střední třída. Co mě zaujalo úplně nejvíc, je jak hrozně moc jsou pro Vietnamce důležitý jejich "životní role". Například otec rodiny, který pracoval jako vyšší policejní důstojník. Když byl doma s dětma (Lynn měla dva mladší bratry), tak byl žoviální, vtipkoval, hrál si s nima, s velkou chutí se vyptával na Československo (které Vietnamu hodně pomohlo ve válce), popisoval svůj život v Hanoi a celkově byl velkej sympaťák. Nicméně když mě ráno někam odvážel na svoji motorce, tak jsem si nemohl nevšimnout neuvěřitelný proměny jeho osobnosti. Z pohodovýho chlápka, se kterým bych šel na pivo, se stal tvrdý a nepřístupný policajt. Co jsem pochopil až zpětně, bylo že Vietnamci mají tyhle svoje životní a společenský role a berou je smrtelně vážně. A od policejního důstojníka se prostě očekává drsňák. Tak tu roli hrál. Nevím, jestli si to uvědomují, jestli jim to vadí, nebo naopak, nicméně je to fakt hustý. Prostě se nemůže chovat ve společnosti, která mu přidělila určitý vzorce chování na základě jeho života, stejně jako se chová doma. Přišlo mi to fakt zajímavý, protože jsem se s něčím takovým v ČR nebo na Zélandu nikdy nesetkal (nebo aspoň ne v tak zásadní míře a v celý společnosti).

Další den jsem se rozhodnul vypadnout z města na celý den a navštívit zase nějaké tracky, přírodu a prostě si trochu zamakat, protože jsem si v Halong bay krásně odpočinul. Tak jsem vyrazil na západ, kde jsem navštívil starodávnou vesnici Son Tay a pak jel dál, asi celkem 50km do národního parku Ba Vi. To je park na vrcholu 1281-metrů vysoké hory, což z ní dělá místní raritu. Její vrchol je nad mraky, což je hrozně zajímavý zážitek, protože mě na motorce najednou najednou obklopilo něco jako mlha. Tak jsem si říkal, sakra to je zas blbý počasí, ale najednou jsem se vyloupnul nahoře a čuměl jsem jako vyvoraná myš. Naprosto dech beroucí výhledy, který ani nejdou pořádně vyfotit (aspoň teda tím mým mobilovým foťákem). Nahoře je parkoviště a pěší cestička na úplný vrchol k nějakému chrámu. Tak jdu a jdu, už asi půl hodiny a pořád nic. Nakonec to trvalo skoro 45 minut se vyškrábat na samotný vrchol! Ale stálo to za to, chrám vypadal jako z vysokohorského cestopisného dokumentu National Geographic. Po návratu jsem měl zase chuť na nějakou party, tak jsem se domluvit se 4 studentama z Ruska, že půjdeme chlastat, což byla fakt prdel. Mám samozřejmě asi jako většina Čechů hodně předsudků vůči Rusům, ale tihle byli fakt skvělý, tři holky a jeden chlap. No dorazil jsem zpátky k Lynn až nad ránem.

Další den byl můj poslední, tak jsem si neochotně zabalil a vyrazil na letiště. Na Vietnam budu vzpomínat jenom v dobrém a plánuju se sem někdy v budoucnosti vrátit, abych procestoval zbytek země. Vietnamci jsou hodně asertivní lidi, velmi přátelský a mají takový ten typický asijský tah na branku. Jsou podnikaví, hladoví po úspěchu a tak jsem se nedivil, že ze všech čtyř zemí mi nejvíc přirostli k srdci právě oni. Jinak můj let do Barmy měl cca 10-hodinový přestup v Singapuru a k tomu se mi pojí jedna fakt blbá zkušenost. Místní dopravce Tiger Air to nějak posral a donutili mě jít si vyzvednout si bagáž. Což znamená projít imigračním a opustit hlavní terminál. Problém je v tom, že v terminálu se dá krásně vyspat, zatímco mimo je to veřejná zóna, kam se může kdokoliv dostat (včetně bezdomovců), proto tam lidem nepovolujou spát. Takže jsem musel celou noc probdít, což bylo fakt hrozný.

Barma

Přílet do Barmy byl zajímavý, nejdřív jsem letěl v prakticky prázdným letadle. Evidentně se do Barmy lidi moc neženou, ale o to víc se tam těším. Po přistání nás přivítala polorozpadlá hala bývalého hlavního města Yangonu. Po nutným imigračním špásu jsem si klasicky na letišti koupil místní simku s internetem, vyměnil prachy na místní srandovní Kyaty (vyslovováno "čet") a domluvil si odvoz z letiště s nějakýma dalšíma lidma, aby to bylo levnější. Jako na ostatních místech, měl jsem zamluvený hostel přímo v centru, cesta trvala asi 45 minut zdlouhavou zácpou, ale aspoň mi to dalo možnost proklábosit s řidičem o místních zvyklostech a jak to prostě v Barmě chodí. Údajně se tady nesmí půjčovat motorky, na to už jsem byl zvyklej z Kambodži, ale místní důvod byl docela vtipnej - prý někdy v minulosti tady jednou projížděl nějaký generál ve svým autě, někdo se přiřítil na motorce s železnou tyčí, rozbil mu okýnko, a zase rychle ujel do těch malých uliček, kam se s autem nedostanou. Tak prostě zakázali motorky. Celkově jsem byl dost unavenej z předchozího nočního pekla v Singapuru, takže jsem padnul do postele a šel rovnou spát.

Druhý den jsem udělal první obhlídku místních památek a zajímavostí. No upřímně, moc jsem toho nenašel a to co jsem viděl, mě nijak neohromilo. Nevím, jestli jsem už na cestě toho tolik viděl, nebo jsem už z toho cestování tak unavenej, ale prostě to skoro nestojí za řeč. Prostě jedna pagoda, jeden monument svobody (kterej vypadal přesně jako ten americkej, prostě taková špička do vzduchu), oboje v dost zanedbaným stavu. Ale zpátky k tý cestovní únavě - všimnul jsem si toho už při předchozím roadtripu po Zélandu, není to únava fyzický povahy, ale psychický. Prostě najednou jsem jakoby mentálně unavenej z toho všeho, nic se mi nechce dělat, nemám energii a chuť něco objevovat, a nejradši prostě zůstanu na pokoji třeba celej den a čtu si ebooky. Tenhle zlom se u mě děje někde kolem čtvrtýho týdne cestování, a kolem šestýho už to začíná bejt vážný. Tohle byl můj sedmý týden a ještě jsem potom měl 4 dny v Bangkoku.

Třetí den přijel Kai z jihu Vietnamu, kde v rychlosti projížděl města jako Dalat, Danang, Hue, Ho Chi Min City a říkal přesně to, co jsem čekal - je tam toho fakt hodně na objevování, ale protože neměl dostatek času, tak lítal od jednoho města ke druhýmu a nic si pořádně neužil. Jsem rád, že jsem si zbytek svý asi nejoblíbenější země nechal na příště a nezkazil jsem si tímhle šíleným tempem chuť. No každopádně Kaiův přílet byl pro mě jako dar z nebes, protože ten samý den, když mi došly vyměněné peníze, jsem zjistil dost zásadní průser. Barma, která je už desítky let v izolaci kvůli vojenskýmu režimu, který celou zemi kontroluje, je přezdívaná "Severní Korea Jihovýchodní Asie". Jeden z aspektů je, že Barma není napojená na globální bankovní systém. Ano, přesně tak, jsou naprosto odstřižený od zbytku světa, co se týká globálního finančního systému. Výhoda je v tom, že je nemusí vůbec zajímat nějaká finanční krize, protože se zbytkem světa stejně moc neobchodujou. Ovšem problém nastává v momentě, kdy máte debetní kartu, se kterou si chcete vybrat peníze z bankomatu. Ve zkratce, nic nedostanete, protože to je zakázaný. Respektive to ještě není povoleno a tak nikdo ten systém pro debetní karty nenapojil. Jediný systém, který funguje, jsou starý dobrý kreditní karty, kde se vyloženě půjčujete peníze. A já samozřejmě kreditní kartu neměl, jenom svoji klasickou debetní. Takže mi de facto v tu ránu došly prachy.

Takže to v praxi vypadalo tak, že jsem asi 5-6 dní žil kompletně z jeho peněz. Jako nějaký problémy s mezinárodníma výběrama peněz z bankomatu jsem očekával, takže jsem samozřejmě do banky zašel, řekl jim země kam pojedu a řešil to s nima. Nicméně jsem fakt neočekával fakt, že jedna z těch zemí je kompletně odstřižená od zbytku finančního světa takovýmhle způsobem. Upřímně nevím, co bych bez něj dělal. Asi bych musel nějak vyřešit převod peněz přes Western Union, nebo nějakou podobnou ptákovinu. Každopádně bych si tu zemi vůbec neužil, takže na to, že jsme se znali asi týden, tak za mě platil naprosto všechno. Po zbytek pobytu v Barmě jsme se prakticky neodloučili, což nakonec bylo v pohodě, protože jsme si fakt sedli. V Yangonu jsme teda navštívili obří Shwedagon pagodu, která je 105 metrů vysoká, cca 2600 let stará a údajně je její vnitřek plný zlata. O tom zlatě fakt nevím, ale celá stavba je rozhodně velmi impozantní. Nakonec ten den bylo tak šíleně nechutný humidní vedro (údajně 42 C a 95% humidita), že jsme to na konci dne zapíchli v KFC, což byla snad jediná klimatizovaná budova v celým městě.

Potom jsme nočním busem vyrazili někam, kam jsem se osobně hrozně moc těšil. Nové hlavní město Barmy s krkolomným názvem Naypiydaw. Kvůli divný výslovnosti jsem si ho pracovně hned přejmenoval na "Nepijto". Než se dostanu k popisu tohohle bizardního zážitku, tak se chci nejdřív zmínit o tom, jak tohle nový hlavní město vzniklo. Jelikož v Barmě vládne vojenská junta, tak tohle hlavní město nevzniklo žádnou potřebou obyvatelstva. Kdepak. Vzniklo, protože si to generálové přáli. Tak jsme s Kaiem zkoumali, proč vzniklo, a důvody jsme se dozvěděli dva. Jeden šílenější než druhý. Ten první je údajně to, že se paranoidní generálové obávali invaze námořní pěchoty Spojených Států, tak hlavní město přesunuli o 300 km do vnitrozemí. Asi neslyšeli o U.S. Air Force. Druhý důvod je o to zábavnější - hlavní generál má údajně nějakou svoji oblíbenou věštkyni a ta mu řekla, že měla vizi, že Barma začne znovu opět vzkvétat, až se postaví nový hlavní město, protože to současný je plný negativní energie. Opravdový důvod se neví, každopádně někdy v roce 2002 vyvlastnili půdu, obehnali to celý vysokou zdí a začali stavět. Po deseti letech bylo hotovo, a že to kurva je dílo. Úplně fungl nový hlavní město, se vším co je potřeba, bydlení, nákupáky, práce, letiště, hriště, školy atd. Kompletní sociální engineering. No ale vtip je v tom, že tohle město, který mělo úplně všechno, postrádalo jeden takový detail. Lidi. Naypiydaw má kapacitu odhadem 1 milion lidí. Když jsme tam byli my, tak už to takový "ghost town" nebyl, ale rozhodně bylo jasné, že kdyby tam někdo omylem vyklopil půl milionu lidí, tak se tam všichni krásně vejdou. Kde jsme se o tom přesvědčili na vlastní pěst, bylo nákupní centrum. Omylem nás sem zavezl taxikář, když nerozuměl, že chceme do centra města (nic takového tady neexistuje). Tak jsme vešli dovnitř a okamžitě nás to zase praštilo do nosu - takhle nějak si představuju Severní Koreu. Naprosto luxusní nákupní centrum, krásné obchody s moderním západním zbožím, plné regály, plno zaměstnanců (kteří vypadali trochu znuděně), prostě všechno to bylo. Až na zákazníky, nebyla tam ani noha.

No z fotek je to asi vidět mnohem líp. Některý jsem si teda musel půjčit z internetu, protože tohle se nedá normálně nafotit. Prostě není co fotit, protože tam nejsou žádný lidi. Přímo před Parlamentem je 20-proudá dálnice (ano 20, to není překlep), po který jezdí tři auta a dva lidi na kole. Jako to je úplně kurva postavený na hlavu. Není to totiž primárně myšlený jako dálnice, ale jako přistávací dráha pro letadla, kdyby náhodou generálové potřebovali rychle zmizet. V Naypiydaw jsem taky pochopil několik dalších bizardních věcí. Ta země je prostě fakt divná, ale po několika dnech to začíná dávat smysl. Takže jsem jsme zjistili, že letiště je cca 24 km od centra města, proto jsem do teďka nechápal, proč je autobusový nádraží, odkud jezdí meziměstský spoje, vzdálený 36 kilometrů? No odpověď je jednodušší, než by se zdálo. Vojenský režim totiž chce mít kontrolu nad obyvatelstvem, ale zase nechtějí být viděni, že nad ním mají kontrolu. Tudíž nějaký omezování, zákazy, šílený ceny nebo další klasický diktátorský nesmysly nahradili velmi praktickým nařízením - autobusovou stanici umístili tak daleko od centra města, že se tam nikomu nechce. Další věc byla, že celý město bylo tak rozlehlý, že tady nějaký protesty, demonstrace nebo dokonce barikády naprosto nepřicházejí v úvahu. Údajně také při plánování a stavbě města bylo myšleno na podzemní tunely, na které si pozvali experty ze Pchjongjangu (Severní Korea).

Po opuštění Naypiydaw jsme se vydali ke slavnému jezeru Inle. Tahle obří vodní nádrž je známá několika věcma - floating village (stejně jako v Kambodže, plovoucí domy přímo na jezeře), velmi specifický rybaření a celkově hezká vodní krajina. Musím říct, že tenhle trip jsem si asi nejvíc užil zatím z celý Barmy, částečně i díky tomu, že jsme jeli na lodičce s místním, který nám nenapálil turistickou cenu. Takže jsme jeli asi za $10 dolarů na člověka, což je naprosto super, vzhledem k tomu, že jsme na tom strávili většinu dne. K obědu jsem si dal celou nějakou místní rybu a byla skvělá (bohužel nemám fotku). Celý jezero mělo krásný místa na focení a zase mi bylo líto, že nemám lepší foťák. Po obědě jsme zajeli do místní výrobny tabákových výrobků (taky v plovoucím baráku), kde jsme vyzkoušeli místní doutníky. Kai si jako kuřák jednu krabičku koupil jako suvenýr, já jsem si nemohl vzpomenout na nikoho z mých kamarádů, kdo kouří a něco takového by ocenil. Potom jsme navštívili klasicky několik chrámů, včetně jednoho, kde byl nápis "Ladies are prohibited" - ženám vstup zakázán. To mě docela pobavilo. Po návratu do vesnice jsme sedli na další noční autobus (už asi třetí noc jsme spali v nočních busech) a vyrazili směr Bagan. Oba jsme se hrozně těšili na normální postel, protože bez ohledu na to, jaký pohodlný ty sleeper busy jsou, prostě se to nedá vydržet moc dlouho. A člověka to sere, když se už třetí noc nemůže pořádně vyspat.

Bagan je komplex chrámů a pagod podobný Angkor Watu, ale mnohem menší a méně turistický. Když jsme dorazili, úplně nás oba překvapil malý počet turistů vzhledem k tomu, že Bagan je hlavní turistická oblast Barmy. Místní nám říkali, že je teďka nízká sezona, ale nějak jsme jim nevěřili. Spíš si myslím, že celkově jejich země přitahuje ze všech zemí JV Asie úplně nejmín turistů a oni nejsou vůbec konkurenční. Tady to prostě na turisty není naprosto připravený. Ještě v Yangonu jsme spali v pokoji bez klimatizace a tvářili se na nás, že jsme divný my a že nám jeden pidi větráček musí stačit. Bohužel Bagan vypadal dost podobně, i když tady aspoň nějaký snahy vidět byly. Když jsme druhý den vyrazili na obhlídku na elektrických kolech (opět zákaz motorek... #WTF), tak jsme během 3-4 hodin byli hotovi se vším, co jsme chtěli vidět. A to jsme hodně zastavovali, chodili do každýho chrámu, nebo aspoň zvenku fotili. Byli jsme tou malou velikostí dost překvapený, protože nám říkali, jak je to srovnatelný s Angkor Watem. Fakt není. Jasně, je to zhruba stejnej typ turistický památky (chrámová oblast), ale je to tak 4x menší, mnohem míň lidí (což bylo zase dobře), ale taky o to míň turistický vybavenosti (restaurace, obchody, lékárny atd.). Jako líbilo se mi tam, to rozhodně, ale s Angkor Watem bych to nesrovnával. Nejlepší byl asi prezidentský palác, kde nebyla ani noha, a vyhlídková věž uprostřed celý oblasti, ze který bylo krásně vidět a plechovka koly tam stála asi 100 kč.

Co jsem zapomněl zmínit, že v Barmě se dost přísně hlídá oblékání lidí v chrámech a pagodách. Asi jako v Thajsku a Kambodže, i tady máte cedule že se máte vhodně oblékat, což v praxi znamená žádný tílka, žabky (boty se uvnitř nenosí), kraťasy a další odhalený části těla. Narozdíl od ostatních zemí se to tu fakt hlídá a když se na to vykašlete, tak na tebe najednou začnou ženský něco pokřikovat a chlapi se tváří fakt nepříjemně. Takže jsme na začátku udělali strategický rozhodnutí si tu jednu jejich "tuniku" pro chlapy koupit. Vypadá to jako dlouhá zástěra. Nejdřív se mi do toho hrozně nechtělo, jednak nemám tyhle náboženský kraviny rád, ale hlavně jsem nechtěl nosit dvě vrsty (což je v 40C vedru pochopitelný). Nicméně časem jsem si tuhle tradiční sukni, která se jmenuje "long-hi" (vyslovováno lonži), docela oblíbil díky tomu, že pod tím nemusíte nosit trenky a hezky v tom profukuje. Po Baganu jsme jeli dalším autobusem do Mandalay, kde jsme vylezli na jeden místní kopec s průměrnou pagodou, ale jinak tam nebylo naprosto nic, co by stálo za komentář. Takže jsme se oba vydali na let do Bangkoku.

Abych nějak zhodnotil Barmu: je to dobrá zkušenost, jsem rád, že jsem sem dorazil před tím hlavním rojem turistů a celkově nevím o nikom, kdo by tady z mých známých byl dřív než já. Jinak mě Barma naprosto dostala tou svojí bizardní povahou, společenskými a politickými zvláštnostmi. Řadoví Barmánci jsou společenský, ukecaný a přatelský, ale bohužel mají hodně špatný hygienický návyky. Skoro všichni chlapi například žvýkají nějakou červenou srajdu, myslíme si, že to je o nějaký druh žvýkacího tabáku, který je dostupný úplně všude. Mají ho v puse i několik hodin a pravidelně odplivávají kdekoliv jdou, což je jednak dost nechutný, a jednak jim to ničí zuby, takže když se usmívají, tak je to docela smutný. Takže Barma super, jestli jste nebyli, tak jeďte, ale já už se sem asi nevrátím.

Bangkok

Bangkok je moje poslední zastávka po cestování kolem JV Asie. Nemůžu uvěřit, že těch 6-7 týdnů uteklo tak rychle. V Bangkoku mám asi jenom 4-5 dní, takže jsem to musel vzít dost hopem. Co se stalo už před naším příletem nebylo moc příjemný, protože tady nějaký teroristi odpálili dvě bomby u jedný pagody, který jsme měli v plánu navštívit. Po příletu jsem vybral peníze a vrátil Kaiovi všechno, co za mě platil, a ještě něco navíc jako poděkování. Tomu se jednak evidentně ulevilo, že ho Čecháček nechtěl vojebat, bavíme se na facebooku jako kámoši do teďka a nedávno mi navrhoval, abysme dali dohromady společně nějakej byznys. Nicméně tedy hned odletěl a já se šel ubytovat. Měl jsem tady domluvenou kamarádku Wanidu z Couchsurfingu, kterou jsem poznal v Phuketu, že mi ukáže celý město a půjčí mi svoji motorku, kterou nepotřebuje, což od ní bylo moc hezký. První tři dny jsem bydlel přímo v centru města v hezky zařízenym apartmánu s kuchyňkou, takže jsem si mohl sám vařit. Byl dost dekadentně zařízenej, snad o všech kultur tam něco bylo, aby si vybral každej. Nicméně jsem měl krásný výhled, přístup do bazénu, fitka a hlídaný parkoviště. Za tuhle srandu jsem platil asi US $50 na noc, což je skvělá cena na centrální Bangkok. Normálně se platí 100-150 dolarů za hotelový pokoj, zvlášť takhle v centru.

Z Bangkoku jsem byl fakt nadšenej. Celkově je to město, který hodně žije, je dostatečně velký, hodně věcí je stále exotických, ale pořád je to město západního střihu. Thajci si hodně cení svého krále, který má ovšem naprosto symbolickou pozici, protože zemi už asi rok a půl řídí vojenský režim. Na zemi to ale naprosto není poznat, ekonomicky roste, obyvatelé jsou šťastní, nesetkal jsem se s projevy potlačování lidských práv a svobod, naopak jsem všude narážel na její projevy. Ať už šlo o demonstraci, veřejné projevování sexuálních orientací (včetně ladyboys samozřejmě), nic konkrétního jsem ani nezaznamenal během rozhovorů s místními lidmi nebo s Wanidou. Ta například pracuje v místní středně velké pojišťovně, a ačkoliv je muslimského vyznání, tak se chová naprosto zápaďácky a většina myšlenek a mentality je shodná s naší. Bangkok je na velkoměsto docela čistý, bezpečný a má spoustu lákadel snad pro všechny.

První den jsem si zase užíval volna a jenom se válel. Během dalšího dne ale byl víkend a tak se mnou mohla Wanida cestovat a ukázat mi město. Jeli jsme do největšího chrámu Bangkoku - Wat Pho (s vietnamským jídlem to nemá nic společnýho). Jeli jsme napůl motorkou, napůl lodí po řece, což je tady naprosto normální a hodně oblíbený způsob veřejné dopravy, protože tam nejsou žádné zácpy. Před chrámem byl dost velkej nával turistů, ale dalo se to vydržet a stálo to za to. Ležící Buddha byl rozhodně jeden z největších, co jsem viděl. V chrámu byla i veřejná výuka angličtiny, což je docela mile překvapilo. Potom jsme jeli zpátky do hotelu a pak na night market, což je v Bangkoku skvělý způsob, jak vyřešit večeři a udělat si zároveň kulturní večer najednou. Jsou tu street performeři, kteří dělají všechno možné (i nemožné). Největší zážitek bylo však skočit si po neskutečně parnym dni do bazénu a pořádně si zaplavat.

Další den jsme navštívili Wat Saken (Temple of the Golden Mount), což je hrozně hezká pagoda na docela vysokym kopci přímo v centru Bangkoku. Nahoře bylo spousta lidí na bohoslužbě (nebo modlitbě) a rozesmál mě nápis "Free Wifi" hned vedle starověkého gongu. Potom jsme navštívili místní ZOO, která taky úplně nestála za řeč. Nicméně večer jsem se už sám vydal do Soi Cowboy (Soi je označení pro úzkou uličku, vetšinou pěší zonu). Tahle část města je skoro jak z jiného světa. Ve zkratce se jedná o místo, který je známý svojí největší koncentrací strip barů, bordelů, ladyboys a i když jsem žádných služeb nevyužil, tak je to fakt masakr něco takovýho vidět. Primárně proto, že se to tam bere jako naprosto normální. Celkově jsem s tímhle světem neměl nikdy moc společnýho a tak jsem byl zvědavej. Potom jsem se z apartmánu přestěhoval do hostelu na poslední noc, přímo v centru starýho Bangkoku je Samsen 360 Hostel s hodnocením 9,7 z 10. A fakt to tak bylo, neuvěřitelně příjemná obsluha, hezký prostředí, super výbava a skvělá cena. No a Bangkok asi chtěl, abych si ten poslední den pořádně zapamatoval, protože když jsem jel vrátit Wanidě její motorku, tak se strhnul největší slejvák mýho života a fakt to bylo o držku v tom jet. Ale vrátit jsem ji ten večer musel, tak jsem to holt musel vydržet.

Nakonec jsem 28/8/2015 odletěl z Bangkoku s Ukraine Air. V týhle době tam samozřejmě pořád zuřila ten konflikt (Ruská invaze na Ukrajinu) a já měl štěstí, že jsem v letadle seděl vedle jedný mladý Ukrajinky, která byla v Thajsku s celou svojí rodinou. Uměla trochu anglicky, tak jsme se bavili o tý situaci. Nemůžu vůbec pochopit, jaký to musí bejt, žít tak blízko válečný fronty a nevědět, když Rusové pošlou tanky přímo do Kyjeva. Sranda byla, že jsem nějak předpokládal, že je z Kyjeva, kde jsem přestupoval na let do Prahy. A tak se jí ptám, jak to snáší a jestli nepřemýšleli, že by utekli. A ona že jim to tam občas hvízdne, ale jinak to jde nějak vydržet. Tak si říkám, sakra Kyjev je dost daleko od Donbassu (cca 700km), to už by Rusové byli tak daleko?! A ona že není z Kyjeva. Tak se opatrně ptám, odkud je. Řekla jméno nějakýho města, který jsem samozřejmě nikdy neslyšel, a pak dodala, že je asi 50km západně od Donbassu... To mi spadla čelist. A pak říkala, že už se naučila rozeznávat různý zvuky - když je to prý táhlý hluboký zvuk, tak to je ukrajinský dělostřelectvo a to je v pohodě. Ale když slyší rychlý vysoký "pískot" ve sledu několikrát za sebou, tak to jsou ruský raketomety a to jdou do sklepa... No masakr. Úplně jsem se styděl, že jako Evropani s tímhle naprosto nic neděláme. Ještě je málem obviňujeme, že se brání před mnohem silnějším Ruskem.

Naštěstí nás ale nikdo s letadlem nesestřelil a tak mě takhle krásně mohli kamarádi uvítat zpátky v Praze :-)




Sepsáno 4/10/2015 © David Rektorys | david@rektorys.com